Obsesivně kompulzivní porucha (OCD)

15. března 2015 v 11:33 | MaddyHarry |  Stories
V dnešní době má všechno svůj odborný název, pojmenování, význam, a tak díky tomu všemu vím, že nejsem blázen jen trpím lehčí formou takzvanou obsesivní kompulzivní poruchou (OCD). Ještě před pěti lety bych si myslel, že jsem cvok, dnes už vím, že lidí jako jsem já je několik a jsem v rámci možností zdaví.

Kouzlo obsesivně kompulzivní poruchy je v tom, že u každého člověka je to jiné. Někdo trpí silnou silnou úzkostí, strachem a někdo jen musí stát u vypínače světla, počítat do třiceti a rozsvicet a zhasínat. Jedná se o zvláštní poruchu chování, která se do určité míry nachází u každého člověka. Člověka, který trpí touto poruchou, trápí nepříjemné myšlenky. Jako úlevu se neustále ujišťuje a opakovaně provádí nějakou činnost.


KDYŽ JÁ PROSTĚ MUSÍM
U mě osobně jde převážně o onu bezmoc nedělat určité věci - určité pohyby nebo pořadí některých čiností. Jsou to zvyky. Jsou to věci, které prostě dělat musím v určitém pořadí. Například svlékání a oblékání. Vše má svůj řád. Neumím si představit, že bych se ocitl ve scéně jak z Hollywoodského filmu - s nějakou cizí osobou na pokoji a strhávat ze sebe oblečení. Když se já svlékám musí v tom být určité pořadí. Stejně tak oblékání, nejdřív ponožka na pravé chodidlo až pak na levé.


OCD se u mě začalo projevovat kolem čtrnáctého patnáctého roku života. Najednou jsem každých deset minut chodil ke dveřím a kontroval jestli někdo nezvonil. To jsme bydleli v panelovém domě. Takže jsem občas zvedl i sluchátko, vykoukl z balkónu jestli náhodou nekdo nezvonil. U dveří jsem byl skoro každých deset (možná i pět) minut. Byl jsem si vědom, že se chovám jako blázen a kdyby někdo znovil zazvoní pořádně. Jenže já si prostě nemohl pomoci. Musel jsem tedy jít ke dveřím, podívat se do kukátka, jestli není někdo za dveřmi.

K onomu neustálému chození ke dveřím jsem najednou začal kontrolovat zámky. Nevím přesně proč a jaký jsem k tomu měl důvod - strach jsem nikdy předtím neměl, ale jednoho dne jsem si uvědomil, že se zamykám a nemohu být nezamčený. Sestra mi několikrát vyčítala proč přes den stále zamykám a já nebyl schopný to vysvětlit. Prostě jsem musel být zamčený. A ne jen, že jsem musel být zamčený. Já jsem pak chodil každou hodinu a kontroloval jestli je zamčeno. A jestli někdo nezvonil.

Není večer, kdy bych nekontroloval zamčená okna. Přestože vím, že jsou okna zavřená stejně musím jít a přesvědčit se. Teprve pak si mohu jít s klidem na duši lehnout. Ve svém pokoji nerozsvicím světlo. Když vstávám během noci (protože musím někam brzy vyrazit) oblékám se po tmě. Ve svém pokoji nerozsvěcím světlo.

HLASY, OTRAVNÉ HLASY
Ale není to jen o těchto věcek. Občas jsem doslova alergický na lidské hlasy. Představte si, že Vám kamarád/ka něco říká a Vy v ten moment najednou máte plné zuby jeho/jejího hlasu ale nemůžete jen tak vstát a odejít, nemůžete zvednout ruku a říct 'buď ticho'. Mám ty lidi rád, ale občas jich mám plné zuby. Každé jejich slovo mi pak leze krkem a já musím mít tak na hodinu klid.

Neustále žiji v paranoie, že lidé sledují každý můj pohyb jen aby se mi pak mohli smát nebo mi vynadat, že to dělám špatně. Ale není to paranoia v pravém slova smyslu. Je to její jistá forma v OCD vydání a ačkoliv jsem si vědom, že je to v mé hlavě nemohu si pomoci. Necítím se být neustále sledovaný, a pritom ano.

STRACH ZE SLOVA
A pak je tu asi ta nejhorší forma OCD, kterou mám. Strach z jednoho slova. Já to slovo nemohu ani vyslovit. Nemohu ho ani napsat, nemohu ho vyhledat na internetu. Nemohu o tom slovu vlastně nic říct protože se ho bojí. Když tu onu věc (to slovo) - není to věc, je to spíš živel - vidím někde na obrázku je mi hrozně. Není mi špatně jen je mi hrozně. Když to slovo vidím napsané je mi úzko. Když vidím obrázek oné věci bojím se. Když to slovo slyším v písničce vyslovené nahlas musím se celý oklepat. Musím prostě potřást hlavou a dostat to slovo ze sebe. Teď, když to tu píšu na to slovo myslím a je mi hrozně. Rád bych Vám napsal o co přesně jde, ale můj strach mi to prostě nedovolí ani naznačit. Asi nikdy nikomu nevysvětlím jaké to je žít ve strachu z použítí jednoho slova (nebo skupiny podobných slov, která mají stejný význam).

Jak jsem v úvodu napsal, trpím lehčí formou OCD. Vím, že bych na tom mohl být hůř, ale ona i tato lehčí verze dá člověku dost zabrat. Ta bezmoc. Sedět třeba odpoledne u televize a ačkoliv víte, že jsou dveře zamčené a okna zavřená, stejně musíte vstát a vše zkontrolovat jen proto aby jste se mohli v klidu posadit a vše za hodinu opakovat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tai Todd Tai Todd | Web | 16. března 2015 v 10:01 | Reagovat

Ona i ta lehčí forma umí člověka dost potrápit. Na základce jsem měla spolužačku, která vše třicetkrát kontrolovala, zamkla a desetkrát lomcovala klikou, cestou do školy si přeříkávala, co všechno má v tašce, lezlo nám to na nervy a měli jsme z toho legraci. Nechápala jsem to, dokud se to nezačalo projevovat u mě. Neustálé kontrolování, malé rituály a zvyky, kterých se ne a ne zbavit. Takže vím, jak otravný to umí být. Dneska je to hodně rozšířená porucha. Někdo teda tvrdí, že jí trpí, jen proto, že před odchodem zkontroluje zámek, což dělá většina lidí, že? Taky mám tu naštěstí tu lehčí formu, s podobnými příznaky jako ty jen ještě s kompulzemi na řád a úklid, plus ale ještě počítání. Což rozčiluje nejen mě. Počítám okna, auta, čáry na chodníku, abych na ně náhodou nešlápla, počítám na kolik kostiček krájím zeleninu atd, atd. Někdy to ani neřeším, ale občas jsem kvůli tomu schopná vypnout a je to problém, když na mě třeba mluví šéfová a já místo, abych ji poslouchala, počítám pruhy na jejím svetru. Protože si nedokážu pomoct.Když má člověk tu lehčí formu, dá se s tím celkem v pohodě žít, neumím si třeba představit, že bych měla tu těžší ( třeba na hygienu zatíženou)a musela už chodit na terapie nebo sezení, aby mě toho někdo zbavil, protože by mi to stěžovalo život už moc.

2 Em Age Em Age | Web | 21. března 2015 v 18:56 | Reagovat

Však ty víš, jak tě chápu, Harry... Obsesivní myšlenky jsou vážně zlo...

3 Em Age Em Age | Web | 21. března 2015 v 18:57 | Reagovat

Mimochodem, omlouvám se za svou neaktivitu na tvém blogu. Čtu téměř každý tvůj článek, tento například mám přečtený už od té doby, co vyšel. :D Jen síla komentovat mě opustila.

4 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 3. dubna 2015 v 10:40 | Reagovat

Taky mám jisté otravné zvyky, které provozuji, například od první třídy, když končí vyučování se podívám do lavice jestli jsem tam něco nezapomněla. Dělám to každý den, nikdy jsem nevynechala a pokud ano, cítila jsem se strašně a představovala jsem si ty nejhorší scénáře (jako, že jsem tam nechala mobil, doklady, které stejně nikdy z tašky nevytahuji a do lavice prakticky nic nedávám). Trvá to už přes deset let a obávám se, že se toho nezbavím. Možná že tím trpím taky a možná taky ne, nikdy jsem o tom nepřemýšlela až teď.

5 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 8. dubna 2015 v 2:06 | Reagovat

Nemáš to jednoduché ani trochu. Ale jsi statečný, když o své OCD dokážeš napsat. Musí to být občas peklo vědět, že z dané situace není úniku...

6 i r i s i r i s | Web | 15. dubna 2015 v 19:33 | Reagovat

Opravdu ti rozumím a řekla bych, že vím, o čem píšeš. Já měla určitou (asi lehčí, ale stejně dost divnou a otravnou) formu této poruchy, když jsem byla malá, nejvíc okolo 8 - 11. roku. Tenkrát jsem nevěděla, co to je a myslím, že dlouho jsem to ani vědět nechtěla, prostě jsem se té diagnóze bránila, i když jsem o tom někde četla nebo slyšela a hned mi bylo jasné, že je to ono. Chodila jsem třeba v noci kontrolovat, jestli jsem náhodou nezapomněla vypnout topení nebo zhasnout, i když jsem věděla, že nezapomněla.
Nedávno, snad s přicházející pubertou (?) se to nějak tak automaticky zlepšilo a ztratilo, stejně něco přetrvalo, ale už můžu říct, že mi to nekomplikuje žití. Na druhou stranu, jsem opravdu velký hypochondr, což se v některých věcech OCD podobá a nedokážu říct, je-li to lepší nebo horší.
A strach ze slova je dost zajímavý jev. Ještě nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. Obdivuju tě za tenhle článek i za to, jak to všechno zvládáš, a fandím ti. :-)
(A promiň za tak dlouhý komentář)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama