Můj rozhovor se smrtí

3. ledna 2015 v 11:48 | MaddyHarry |  Weekly Topic
Jednou, před mnoha lety, jsem měl úraz hlavy a můj život visel na vlásku. Řeknu Vám je to, že si napamatuji, co se mi tenkrát stalo jen vím, že to nevypadalo na víc než jen na roseknuté čelo. Nikoho - ani doktory - nenapadlo, že bych mohl mít silné krvácení do mozku. Nikoho to nenapadlo celý den a celou noc dokud rodiče neudělali v nemocnici pořádný bordel protože se mnou evidentně nebylo vše v pořádku. Poté my rychle nemocnice udělala vyšetření, a pak už mě za pět minut dvanáct převážela sanitka z jednoho města do druhého kvůli operaci - naše nemocnice na tento druh operace totiž neměla ani prostředky a ani doktora. (On samotný ten převoz, a co nemocnice vyváděla, a jak mi lhali a jen mě stresovali by vystačil na jeden celý samostatný článek...) Každopdáně jsem byl díky zlatým ručičkám jednoho šikovného doktora (a celého jeho týmu) zachráněn. Ptáte se, jestli se stalo jako ve filmu, že jsem od té doby začal užívat života? No byl jsem dost mladý takže si to uvědomuji totiž až dnes. Ovšem celý tento incident mě inspiroval k napsání tohoto článku - jakoby by mne toto téma týdne "Útek před smrtí" inspirovalo. Snažím se, vysel-li můj život na kahánku, jak asi vypadal můj život se smrtí. Nevím jak rozhovor se smrtí vypadá, ale představoval bych si to asi takto.

(Nechci sem dávat depresivní obrázek. I když... záleží na úhlu pohledu).


Zdá se mi, že všude kolem je jen tma. Mé oči se pomalu přizpůsobují šeru a já začínám rozpoznávat dvě židle a stůl. Nikdo u stolu nesedí. Obcházím stůl z levé strany a sedám si na židli u stolu. Hned co své nohy špunu pod stůl naproti mě se obeví černý stín. Stín, pouhý obrys, bez očí bez pusy, ale přitom jsem si tak vědom, že tam ty oči jsou, jsou jen tmavé. Měl bych se bát. Cítím jak se mé tělo chce bát, chce se třást hrůzou, ale nebojím se a jsem klidný. Tak klidný až mi to strach nahání... ale stále nic. Sedím v klidu a koukám na černý obrys v černé tmě.

"Jak jen se něco takového stane?" Zazněla otázka z úst onoho stínu. Nejsem si jist zda bych měl odpovědět. Vteřiny se zdají v tom tichu nekonečné, ale já nevím, co říct. Chtěl bych se ptát já. Chci vědět kde to jsme, ale bojím se zeptat, bojím se odpovědi. Přemýšlím nad tím, kde jsem byl než jsem se ocitl v této místnosti, ale z té představy mě studí vlastní kůže. "Minulost, budoucnost na ničem teď nezáleží." Jakoby mi myšlenky onen stín četl, a ačkoliv nic víc jak stín nevidím cítím úsměv na jeho chybějící tváři.

"Cítíš něco?" Zeptá se. Chystám se říct, že ne, ale čim víc na to myslím tím víc cítím, že jsem. Je to divný pocit. Hluboký, který bych ve třídě u tabule nemohl nijak vysvětlit. Kdybych mohl asi bych ten pocit přirovnal k...
"Jaká barva tě teď napadne?" Klidný hlas se zase ozve.
"Šedá." Odpovím hned. Šedá mě napadla ještě dřív než se stín zeptal.
"Jaký zvuk kolem sebe slyšíš?" Zeptá se opět klidný hlas a já zavřu oči. Snažím se vnímat zvuk jak to dělám na hodině hudebky, kde vnímám každý zvuk, každý tón, každý nepatrný dotek klávesy a zabrnknutí na struny.
"V dálce slyším.." zarazím se. Nejsem si jistý. "V dálce slyším luskání prsů. Hlasy... možná bubny."
"Co jsi dělal než jsi se objevil zde?"
"Já nevím. Nepamatuji se."
"Ale no tak. Vzpomeň si!"
Vzpomínám si jen na... nevím. Vím, že byla krev někde na mém obličeji. Mé čelo. Vzpomínám si na nemocnici, vzpomínám si na sanitku. Sirény. Vzpomínám si na příjezd na operační sál, na lidi v maskách a na injekci se žlutým obsahem. Vzpomínám si na pocit strachu, že mě píchnutí injekce bude bolet, ale po době, kdy jsem neměl v sanitce povoleno usnout a drželi mě při vědomí jsem na sále usnul dřív jak se jehla dotkla mé kůže. Nic jsem neřekl, ani slovo, ale mám pocit, že onen stín ví vše. Čte mé myšlenky.
"Měli by jsme jít dál."
Nevím kam, ale vím, že se mi nechce.
"Pojď, chceš-li. Je to na tobě."
"A co je tam. Tam... dál."
"To se nedá popsat. To musíš vidět."
Nechce se mi nikam. Chci být tady. Chci být sám, ale vím, že tudy cesta (dál) nevede. Po této cestě se vydat nechci. Chci se nadechnout. Cítit čerství vzduch, ne ten vydýchaný na tomto zapadlém místě, v této tmavé místnosti. Věřím, že i ten stín má nějakou duši.. hluboko uvnitř. Bojím se jen těch slov, těch tří slov, která nechci slyšet, slov 'Je čas jít'. Jsem si jist, že ne. Že není čas jít a já nepoznám to nepoznané.

Bolí mě hlava... ale jinak jak před minutou. Bolí mě.. ale jde o dobrou bolest. Bílá barva. Sedím u stolu, kolem mě tma, nevidím si ani špičku nosu, ale jsem si jistý, že stín tu už není. Jsem tu sám.

Když opět otevírám oči koukám do bílého stropu nemocničního pokoje. Pípání přístrojů, na které jsem napojený mi v uších jako rajská hudba zní. To píp-píp-píp, které se v pravidelném rytmu vrací znamená, že žiju. Nebyl můj čas. Bude mi to sice trvat, ale jednoho dne si uvědomím, že to byla ta chvíle, kdy jsem dostal druhou šanci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | E-mail | Web | 3. ledna 2015 v 13:46 | Reagovat

Ten rozhovor se smrtí vypadá docela skutečně. Třeba to tak vážně bylo. Mně se naštěstí zatím nic tak hrozného nestalo, ale taky jsme mohli mít namále, když jsme měli autonehodu. Ještě že jsme všichni tady - v pořádku. :)

2 Doma Doma | Web | 3. ledna 2015 v 19:38 | Reagovat

Skutečné. Moje zkušenost byla ta, že jsem se otrávila alkoholem. Jsem ráda, že žiju. Jsem prostě hovado - no už né takové.

Sancho je hra, kdy se zpívá písnička ("Óléé, o sancho, o sancho, sancho nero, o sancho, sancho nero e tiki tiki ta" :D :D) a do rytmu se posílají prázdné půlky, kdo to předávání nějak pokazí, tak pije :D :D na tiki tiki ta se jakoby ty půlky neposílají člověk si je nechává jen naznačí že je posílá :D ... trochu složitější na písemné vysvětlování, ale je to vlastně jednoduché :D

3 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 3. ledna 2015 v 22:11 | Reagovat

Rozhovor zajímavý, i přes pravopisné chyby, jež u tebe nejsou obvyklé. Vidím v tom důsledek pozdního psaní, o kterém jsi už mluvil na Steevově blogu. Neboj, hodnotu textu nesnižuje ;)

4 Nu. Nu. | E-mail | Web | 4. ledna 2015 v 0:38 | Reagovat

Dokazal jsi z jednoho z nejblbejsich temat tydne udelat vyborny clnek. Tyjo ja kdybych mluvila se smrti, vim ze bych nezavrela hubu :D ja bych mela tolik veci, na ktere bych se ji chtela zeptat! Ze by ze me zacala silet a radsi by me nechala zit :D
Libi se mi styl jakym jsi to pojal a jsem moc moc rada, ze to tehdy dobre dopadlo a jsi zivy, zdravy a tu s nami :33

5 Kika Kika | E-mail | Web | 4. ledna 2015 v 16:48 | Reagovat

Už jsem četla těch rozhovorů se smrtí několik, a musím říct, že jsou všechny povedené. Hrozně se mi to líbí a láká mě vést taky jeden dialog se smrtí a doufám, že bych se taky nenechala svést a chtěla bych se nadechnout...

6 Nettie Nettie | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 23:24 | Reagovat

No vidíš... krvácení do mozku, to teda nemusí být nic moc příjemného (hele, vážně nevím jak to probíhá, jestli to bolí nebo ne, nejsem doktor :D). Docela by mě článek na to téma (převoz a spol.) zajímal :))
Jinak ten rozhovor se smrtí... vážně dobrý! Hezky si se vyhnul popisování "co se stane po smrti" :D

7 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 6. ledna 2015 v 11:03 | Reagovat

Všem děkuji za komentáře. :)

[5]: Jdi do toho a něco napiš.. já chtěl napsal původně povídku, ale... tohle mi stačilo.. ono je hodně, co se dá napsat když e inspirace, ale chtěl jsme to nechat takové "tajemné".

[6]: Možná o tom napíšu jednou - dost si toho pamatuji na to, že si toho moc z té doby nepamatuji. :D Krvácení do mozku nebolí. Vůbec to není cítit takže právě proto je to nebezpečné protože se na to přijde až díky testům. Já jsem byl prostě mimo - jen jsem ležel bez energie, bez síly na to abych zvedl vůbec ruku. Vím, že mi bylo i špatně... jinak to poznat není.

8 Marky | little-me Marky | little-me | Web | 6. ledna 2015 v 20:58 | Reagovat

Tohle je jeden z nejpovedenějších článků na blogu. Kdo ví, třeba sis na to vzpomněl - že to tak probíhalo na tom sále. Jsem ráda, že žiješ (i když jsem tvůj blog objevila až teď).  Máš toho v životě ještě hodně před sebou! A ten tvůj článek mi "hodil" inspiraci na povídku. :) Děkuju moc! .)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama