close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Ztracený v nákupním centru

4. prosince 2014 v 16:06 | MaddyHarry |  Stories
Stávalo se mi to jako malému klukovi, když jsem nakupoval s mamkou v supermarketu. Já jsem si prostě jen tak odběhl, nebo jsem se občas zarazil na jednom místě a když už jsem si uvědomil, že bych se měl odlepit od místa tak ejhle, najednou nikde nikdo. Tedy všude byli lidi, ale cizí. Najednou se mne vždy zmocnil pocit bezmoci. Vždy jsem zachoval klid - nebyl jsem dítě, které by se hned rozbrečelo a bylo zoufalé. Já vždy zachoval chladnou hlavu a pomalu jsem obchodem prošel. A proč o tom píšu? Protože o několik let později, dnes, se mi stalo to samé. Byl jsem v obchodě a nemohl jsem najít svůj doprovod.


Dnes jsem se zarazil u časopisů. A když jsem se od nich odlepil nemohl jsem své přátelé najít. Nechtěl jsem zbytečně lovit mobil v kapse a volat jim, jsme snad všichni v jednom centru a najít se by nemělo být tak složité.

Odlepil jsem se od časopisů a šel tam kam jsem si myslel, že šli všichni - kam jsme měli naplánovanou cestu, ale když jsem tam došel nebyl tam nikdoho koho bych znal. Takže jsem udělal kolečko po hlavní uličce, kolem obchodů a hledal je v ostatních obchodech. Nikde nebyli. Pomalu jsem začal propadat panice. Ne, nebál jsem se, ale prostě jsem věděl, že se nemohu sebrat a jít domu protože jsem tam nebyl sám. Asi po 10 minutách - které se zdáli jako věčnost - jsem pomalu ale jistě začal propadat panice a už jsem chtěl lovit mobil a volat. Ale neudělal jsem to.


Asi po patnácti minutách jsme se sešli. Ona ještě jedna holka od nás potřebovala do papírnictví. No nic, kámen spadl ze srdce, a mohlo se jít nakupovat. Člověk by si řekl, že bych se i poučil, ale pak jsem si odběhl pro Red Bull (a divíte se, že jsem na ditě - na mou obranu šlo o Red Bull Zero!) a opět jsem je nemohl asi dvě minuty najít.

Co tímto článekm chci říct? Nechci říct to, že jsem stále dítě - i když to je diskutabilní - ale, že pocit zoufalství, když se člověk ztratí v obchodním centru je asi stejný ať už nám je deset nebo dvacet nebo padesát... I když.. kuš! Ta maličkost, když najdete své přátelé způsobí velkou radost!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Luci Luci | E-mail | Web | 4. prosince 2014 v 19:03 | Reagovat

krásně pojatý článek :) připomínáš mi mě a asi spoustu dalších lidí... jako malá jsem se věčně ztrácela v obchodě, ale nikdy jsem nepropadla panice a hledala je - i když to vypadalo jako lítání po supermarketu z jednoho konce na druhý :D překvapivé je, že mí rodiče mě nikdy nehledali.... ale nedávno se mi stejně jako tobě stalo, že jsem se nějakým nedopatřením odpojila od kamarádů, s kterýma jsem chodila po obchoďáku... byl to krásný pocit najít je a zase se k nim připojit a vidět jejich vysmáté obličeje :)

2 Tai Todd Tai Todd | Web | 4. prosince 2014 v 20:37 | Reagovat

Mě se povedlo ztratit i v sále v kulturním domě. Čučím po výzdobě a najednou se otočím a kamarádi nikde. Popadla mě celkem slušná panika, nemám ráda chumly lidí, navíc, když jim musím čelit sama. Já ovšem mobil lovila, ale bylo mi to prd platný, nevzali mi to. Našla jsem je po deseti minutách, před sálem ve frontě na pivo. A vypadali, že si ani nevšimli, že jsem jim zmizela, což mě naštvalo nejvíc :D

3 Zdebra Zdebra | Web | 4. prosince 2014 v 20:59 | Reagovat

Někdy se stačí i jen otočit, a hned ztratí ostatní z dohledu. Jednou jsem se takhle na minutku "ztratila" na pouti, když jsem byla malá, bylo tam lidí jak na koncertě, a cítila jsem se hrozně. A ještě jsem byla seřvaná. :D
Hm, ten mobil mi připomněl, že když mám s někým sraz někde na nádraží, tak většinou jsem tam první, a když vidím někoho, že už přijel, tak hned po výstupu z busu/vlaku/dveří vytahuje mobil a volá místo toho, aby se rozhlédl nebo se šel trošku projít okolo budovy atd.
A ještě jsem si vzpomněla, že když jsme se třídou byli na Petříně, tak mi volala babička, jen jsem se otočila od ostatních, abych se soustředila, a pak spolužačky, se kterýma jsem byla ve skupině, nikde. Tak jsem tam chvilku bloudila. Naštěstí jsem našla další, tak jsem se k nim nenápadně přidala, abych pak trefila lanovkou na místo srazu. :D
A celkově když někam jdu, tak se ráda kochám okolí, takže mi vadí, když se jde někam moc rychle (a ještě k tomu na poslední chvíli).

4 Doma Doma | Web | 5. prosince 2014 v 9:24 | Reagovat

Ja včera pomahala na akci ve fakultni nemocnici v ostravě a nemohla jsem od tama večer najit vychod :D těžka panika! :D

5 pavel pavel | Web | 5. prosince 2014 v 10:28 | Reagovat

Moje dcera se taky ztratila a dokonce v cizím městě. Přivezli ji policajti. :D

6 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 5. prosince 2014 v 11:05 | Reagovat

Já v tomhle nevidím, že se ztratí dotyčný, ale že ho ztratí právě jeho doprovod. To prostě rodiče kašlou na své dítě, nechají ho stát a čučet a v klídku si odjedou o několik uliček dál? To nestojím svým přátelům za to, aby mi řekli hej, jde se dál, my jdeme? Něco jiného je, když se dotyčný někam rozejde, ale když stojí na místě, ostatní se na něj vykašlou, ať si stojí, a prostě jde dál? Nota bene, když je to malé dítě? Nechápu :D

7 Steeve X Steeve X | E-mail | Web | 5. prosince 2014 v 16:33 | Reagovat

Nejsou na tohle takový ty návody, jak se najít? :D Postavit se do křižovatky uliček a tak? :D No tak... ještě jsi rád, žes nemusel na informace, ha?

Mně se máma schovávala prakticky pořád. A byl jsem z toho docela na prášky. No a potom sem se jí jednou ze srandy pořádně schoval sám a... po půlhodince hledání mně našla, ale nesklidil jsem její nadšení :D Asi neměla chuť hrát si na nádraží :D :P

8 Marillee Marillee | E-mail | Web | 5. prosince 2014 v 19:31 | Reagovat

Tohle se mi děje neustále a nejspíš se toho nezbavím nikdy. Jdeme s přáteli třeba jen po ulici a já jako malý děcko spatřím něco, co mě zaujme, odlepím se od nich a čučím a dýchám na výlohy. Najednou zjistím, že můj hlouček je v nedohlednu a už se mi taky stalo, že mi museli volat, kam jsem se zatoulala. :D

9 flow flow | Web | 5. prosince 2014 v 22:06 | Reagovat

No, já jsem brečela vždycky. :D Myslím tím, když jsem byla mladší. Teď propadnu panice pokaždé, když někoho nemůžu najít, nebo se i bojím jít někam sama, že je potom nenajdu.
Jinak článek se mi moc líbil:).

10 Elis Elis | Web | 6. prosince 2014 v 6:09 | Reagovat

Takovou zkušenost asi máme z dětství všichni, ztratila jsem se několikrát, vždy ně něco zaujalo a nevnímala jsem svět a naši v zápalu nakupováním si nevšimli, že jim chybí dítě, byl to nepříjemný pocit, ale vždy jsem se nakonec "sama" našla...

11 Nettie Nettie | E-mail | Web | 6. prosince 2014 v 13:07 | Reagovat

Já už jsem od malička taková, že na sobě nedám nic znát. V obchodním centru jsem se jako malá ztratila nespočetkrát, ale vždy jsem se prostě sebrala a šla všechny hledat. Samozřejmě, uvnitř jsem přemáhala onu zmiňovanou paniku.:D  Nikdy jsem nešla za prodavačkou, aby mé jméno ohlásila. I v pšti letech mi to bylo trapné :D
Teď už jsem se dlouho v obchoďáku neztratila (možžná proto, že jsem dlouho v žádném nebyla, jako malé mi přišel Albert opravdu obrovský... :D), ale asi hodinu jsem bloudila na jednom sídlišti u nás ve městě (máme tam jen dvě, na jednom bydlím a na druhém jsem se ztratila :D). Samozřejmě jsem u sebe já blbka neměla mobil... no, nakonec jsem se našla :D
Jinak hezky napsáno :)

12 Janča Janča | E-mail | Web | 16. prosince 2014 v 19:51 | Reagovat

Tak to je super článek. :D Já vím, že to není vtipné, ale já se prostě musím smát. :D Počkej, pozítří jedeme do Prahy, tak se mi to určitě vymstí. :D V tom davu se dá ztratit jedna radost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama