
Ztracený v nákupním centru
4. prosince 2014 v 16:06 | MaddyHarry | Stories
Anketa
Dáváte přednost knihám nebo elektronické čtečce?
| Kniha, to je moje |
| Elektronické čtečce |
| Vlastním obojí, ale radši mám knihy |
| Vlastním obojí, ale radši mám čtečku |
| Nečtu vůbec |
Komentáře
Mě se povedlo ztratit i v sále v kulturním domě. Čučím po výzdobě a najednou se otočím a kamarádi nikde. Popadla mě celkem slušná panika, nemám ráda chumly lidí, navíc, když jim musím čelit sama. Já ovšem mobil lovila, ale bylo mi to prd platný, nevzali mi to. Našla jsem je po deseti minutách, před sálem ve frontě na pivo. A vypadali, že si ani nevšimli, že jsem jim zmizela, což mě naštvalo nejvíc :D
Někdy se stačí i jen otočit, a hned ztratí ostatní z dohledu. Jednou jsem se takhle na minutku "ztratila" na pouti, když jsem byla malá, bylo tam lidí jak na koncertě, a cítila jsem se hrozně. A ještě jsem byla seřvaná. :D
Hm, ten mobil mi připomněl, že když mám s někým sraz někde na nádraží, tak většinou jsem tam první, a když vidím někoho, že už přijel, tak hned po výstupu z busu/vlaku/dveří vytahuje mobil a volá místo toho, aby se rozhlédl nebo se šel trošku projít okolo budovy atd.
A ještě jsem si vzpomněla, že když jsme se třídou byli na Petříně, tak mi volala babička, jen jsem se otočila od ostatních, abych se soustředila, a pak spolužačky, se kterýma jsem byla ve skupině, nikde. Tak jsem tam chvilku bloudila. Naštěstí jsem našla další, tak jsem se k nim nenápadně přidala, abych pak trefila lanovkou na místo srazu. :D
A celkově když někam jdu, tak se ráda kochám okolí, takže mi vadí, když se jde někam moc rychle (a ještě k tomu na poslední chvíli).
Ja včera pomahala na akci ve fakultni nemocnici v ostravě a nemohla jsem od tama večer najit vychod :D těžka panika! :D
Moje dcera se taky ztratila a dokonce v cizím městě. Přivezli ji policajti. :D
Já v tomhle nevidím, že se ztratí dotyčný, ale že ho ztratí právě jeho doprovod. To prostě rodiče kašlou na své dítě, nechají ho stát a čučet a v klídku si odjedou o několik uliček dál? To nestojím svým přátelům za to, aby mi řekli hej, jde se dál, my jdeme? Něco jiného je, když se dotyčný někam rozejde, ale když stojí na místě, ostatní se na něj vykašlou, ať si stojí, a prostě jde dál? Nota bene, když je to malé dítě? Nechápu :D
Nejsou na tohle takový ty návody, jak se najít? :D Postavit se do křižovatky uliček a tak? :D No tak... ještě jsi rád, žes nemusel na informace, ha?
Mně se máma schovávala prakticky pořád. A byl jsem z toho docela na prášky. No a potom sem se jí jednou ze srandy pořádně schoval sám a... po půlhodince hledání mně našla, ale nesklidil jsem její nadšení :D Asi neměla chuť hrát si na nádraží :D :P
Tohle se mi děje neustále a nejspíš se toho nezbavím nikdy. Jdeme s přáteli třeba jen po ulici a já jako malý děcko spatřím něco, co mě zaujme, odlepím se od nich a čučím a dýchám na výlohy. Najednou zjistím, že můj hlouček je v nedohlednu a už se mi taky stalo, že mi museli volat, kam jsem se zatoulala. :D
No, já jsem brečela vždycky. :D Myslím tím, když jsem byla mladší. Teď propadnu panice pokaždé, když někoho nemůžu najít, nebo se i bojím jít někam sama, že je potom nenajdu.
Jinak článek se mi moc líbil:).
Takovou zkušenost asi máme z dětství všichni, ztratila jsem se několikrát, vždy ně něco zaujalo a nevnímala jsem svět a naši v zápalu nakupováním si nevšimli, že jim chybí dítě, byl to nepříjemný pocit, ale vždy jsem se nakonec "sama" našla...
Já už jsem od malička taková, že na sobě nedám nic znát. V obchodním centru jsem se jako malá ztratila nespočetkrát, ale vždy jsem se prostě sebrala a šla všechny hledat. Samozřejmě, uvnitř jsem přemáhala onu zmiňovanou paniku.:D Nikdy jsem nešla za prodavačkou, aby mé jméno ohlásila. I v pšti letech mi to bylo trapné :D
Teď už jsem se dlouho v obchoďáku neztratila (možžná proto, že jsem dlouho v žádném nebyla, jako malé mi přišel Albert opravdu obrovský... :D), ale asi hodinu jsem bloudila na jednom sídlišti u nás ve městě (máme tam jen dvě, na jednom bydlím a na druhém jsem se ztratila :D). Samozřejmě jsem u sebe já blbka neměla mobil... no, nakonec jsem se našla :D
Jinak hezky napsáno :)

krásně pojatý článek :) připomínáš mi mě a asi spoustu dalších lidí... jako malá jsem se věčně ztrácela v obchodě, ale nikdy jsem nepropadla panice a hledala je - i když to vypadalo jako lítání po supermarketu z jednoho konce na druhý :D překvapivé je, že mí rodiče mě nikdy nehledali.... ale nedávno se mi stejně jako tobě stalo, že jsem se nějakým nedopatřením odpojila od kamarádů, s kterýma jsem chodila po obchoďáku... byl to krásný pocit najít je a zase se k nim připojit a vidět jejich vysmáté obličeje :)