Neumím se snad omlouvat?

12. prosince 2014 v 15:57 | MaddyHarry |  Weekly Topic
Nerad se omlouvám. To je fakt. Pokud udělám chybu samozřejmě vím, že bych se měl jít omluvit, na druhou stranu (asi jelikož jsem hlava zabedněná - nebo snad lepší vyjádření je, že jsem tvrdohlavý) - si stojím za svým, a musím se opravdu přemlouvat k tomu abych se sebral, vstal a došel za onou osobou a řekl jí svou omluvu. Jo a na konci se ten článek trochu asi otočí ve veřejné vyúčtování.. ale co.. stojím si za tím.

(k článku doporučuji poslech této písně protože přesně tak by měl znít tento článek
kdyby měl hudební podkres.. něžně a pak divoce, anděl & dáběl.. doporučuji všem. )

Jsem tvrdohlavý.
Toto je skutečnost se kterou nic neudělám. Prostě jsem tvrdohlavý - tedy neústupný, umíněný nebo zatvrzelý. To rozhodně nejsou slova, která bych rád použil na svém životopisu a nebo na seznamce. Nikde bych se těmito slovy nerad přezentoval, ale je na tom něco špatného, když je člověk tvrdohlavý? Ano i ne, řekl bych. Plusem tvrdohlavosti je, že člověk následuje svůj cíl a není nic co by mu v tom zabránilo. Mínusem této cesty za svým cílem je, že člověk jde hlava nehlava dál, nekouká ani vpravo či vlevo a jde dál dopředu.


Stojím si za svým názorem.
Tvrdohlavý člověk si samozřejmě musí stát za svým názorem, protože je to jeho neomylný názor a ví, že má pravdu. Lidé do tvrdohlavého člověka mohou cpát své rozumy, ale... Ale jo. Znám to z vlastní zkušenosti - člověk mění své názory i tvrdohlavý člověk umí rozpoznat, kdy už pravdu nemá a potřebuje své "dokonalé" názory trochu přeformátovat. Myslím si, že člověk by si za svým názorem měl stát. Sám nemám rád lidi, který - jak se říká - kam vítr tam plášť. Nemám rád lidi, který svůj názor mění podle ohlasů/názoru druhých a vlastně nakonec ani nevědí, čemu sami věří.
Občas se mi stane, že svůj názor napíšu (či řeknu) jinak než jsem chtěl - zapomenu dodat jeden bod, nebo vysvětlit či doplnit a pak už se to nedá vzít zpět. Stává se mi to jak v článcích tak i v komentářích (věřte mi, že jsem si toho vědom a pracuji na tom) ale rozhodně si stále za svým názorem stojím... to že není napsaný tak jak jsem to plánoval, nebo není úplný to je už vedlejší.

"Stop making a big deal out of the little things
Cause I got big deals and I got little things"

Nerad se omlouvám.
A zde se dostáváme k onomu problému mé osobnosti. Vždy když se s někým pohádám - ať už jde o okruh kamarádů či známých - vím, že bychom se dřív nebo později měli jeden druhému omluvit a to je pro mne kámen úrazu. Samozřejmě ne vždy, ale pokud vím, že jsme se hádali kvůli něčemu v čem jsem měl pravdu nehodlám se omlouvat slovy "Promiň" protože není nic, co by mi ta osoba měla prominout, když jsem pravdu měl já.

Před několika lety se jedna má kamarádka stěhovala z našeho města do jiného. Podle jejích slov mi řekla v kolik hodin bude z domova odjíždět abych se za ní mohl přijít rozloučit... jakobychom se druhý den neviděli ve škole, do které tak jako tak dojížděla. Každopádně mi to ovšem nikdy neřekla. Možná na to myslela, že mi to řekla. Možná mi to chtěla říct, ale v ten moment na to zapomněla a pak měla za to, že mi to řekla, ale ne. Já si nevybavuji onen moment, kdy by mi řekla, že bude v tolik a tolik odjíždět. Když na to myslím, i teď při tom psaní, začnu mít v sobě pocit viny a vůbec nevím proč. Bylo to dobré přátelství. Byla to má nejlepší kamarádka, ale tohle udělalo šrám na našem přátelství. Pak už to šlo jen a jen z kopce. Nehodlal - a nikdy to neudělám, leda, že by byl vynalezen stroj času a já se mohl do té minulosti vrátit - se jí neomluvím protože nemám za co. Znám lidi, co by se šli omluvit.. protože by měli potřebu a cítili by, že jim to pomůže, ale já vím, že jsem chybu neudělal. A nemám nutkání se za to omlouvat.

Stejně jako na mě tehdy vyběhla má učitelka. Prý, že jsem své kamarádce posílal nadávky v smskách. A byla to opět moje vina? Proč? Protože já jsem jí ty smsky neukázal. To ta holka běžela za učitelkou a já si pak musel vyslechnout pětiminutový proslov o tom, že jí naše osobní problémy nezajímají. Fajn. Já taky nechci aby jste Vy (byla to ta nejhorší učitelka, co jsem kdy měl) věděla o mém soukromí. Já to s Vámi řešit nešel, já Vám ty smsky neukázal a tak nevím proč bych měl říct, že se "omlouvám" nebo "je mi to líto," či "už se to nestane". Ano, nejsem na sebe pyšný, že jsem slova jako "krava", "blbá" či "blbka" použil v smskách, ale takové smsky chodili i mě. Ale byl jsem jen dítě... bohužel jsem se nechal druhou stranou strhnout. Dnes už by mě to nechalo chladným.

Stejně jako jednou - pamatuji si, bylo to v první třídě - mě jeden spolužák škrtil. Chytl mou kapuci mě za zády a já se začal dusit a myslíte si, že s tím přestal? Nepřestal. Takže když se mi celá třída smála zatímco já bojoval o každé nadechnutí, jsem ho kousl do ruky, když mi jí strčil před pusu. Ano dnes bych mu dal pěstí a pár kopanců, a bylo by mi úplně jedno co - protože sebeobrana - ale tehdy jsem byl dítě v první třídě, co se poprvé dostal pod fyzické napadení? šikanu. A kdo myslíte, že dostal poznámku. Ano já. Paní učitelka mi tehdy do notýsku napsala asi pěti nebo deseti stránkovou esej (poznámku) na téma, že tohle se nesmí. A ten co mě málem udusil byl za chudáčka. Občas si říkám, co by se asi stalo, kdyby mě tam učitelka našla v bezvědomí, taky by to byla moje chyba protože jsem se nebránil a nikdo ze třídy se mě nezastal. Mohl jsem té debilní učitelce ukazovat rudý šrám na krku jak jen jsem mohl, ale ne, pár otlačených zubů na dlani útočníka bylo horších. Kdybych mu aspoň prst ukousnul... aspoň bych na to možná i rád vzpomínal jako na pomstu... ale ne. Nic mu nebylo.. zato já měl celý týden růdý šrám na krku.

Takže. Nerad se omlouvám asi protože mě se také nikdo neomluví. Mám v sobě určitou nenávist vůči určitým osobám. No... jo. Toho už se nezbavím. To je prostě ten život. Nic není dokonalého.. a asi nebude. A toto je konec velmi osobního svěření. MH.
"we're taking this little too far..."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nettie Nettie | E-mail | Web | 12. prosince 2014 v 16:26 | Reagovat

No, jsme na tom hodně podobně. Jsem šíleně tvrdohlavá a ani jako malá čtyřletá jsem se nikdy nehodlala omluvit. Přišlo mi to buď za a) trapné nebo jsem doopravdy neměla za co (nebo jsem o tom byla přesvědčená). Ale já jsem nebyla ochotná ani poprosit! :D Radši jsem si všechno udělala sama.
Je dobré stát si za svým názorem, člověk se pak nenechá zmanipulovat k různým kravinám, kterých by potom mohl litovat.
Mám dojem, že o té kamarádce už jsi psal. Nevybavím si v jakém to bylo článku... nevadí.
Mimochodem ta písnička je vážně moc dobrá. :)

2 Doma Doma | Web | 12. prosince 2014 v 16:56 | Reagovat

Tu písničku miluju! To jen pro začátek :D
Já neumím odpouštět ani omlouvat se, i když bych se omluvit měla, protože řeknu něco špatně nebo nemám pravdu, je to pro mě křivda!

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 12. prosince 2014 v 17:00 | Reagovat

Také se nerada omlouvám, ale jestliže jsem si jistá, že je chyba na mé straně, nemám problém ji přiznat.

4 Girl with a boater Girl with a boater | Web | 12. prosince 2014 v 17:22 | Reagovat

Já se neomlouvám ze stejného důvodu - není to moje chyba. Když si uvědomím, že je, tak je mi to ale stejně zatěžko. Myslím, že lidé se obecně moc neomlouvají. Promiň - hloupá fráze a nic víc. Jen výjimečně někdo něčeho lituje natolik, aby se upřímně šel omluvit.
Taky moc neodpouštím. Když se mi ten člověk upřímně omluví - OK. Ale stejně budu prostě už vždycky vědět, že udělal tohle a řekl zase tamto.
Omluvy jsou prostě něco, co neumím vyjádřit ani díky tomu odpustit..., úplně.

5 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 12. prosince 2014 v 17:41 | Reagovat

[1]: Jo to byl myslím článek na starém blogu, který je pasé. No možné je, že o ní budu ještě psát v budoucnu až budu mít zase potřebu se vypsat, ale zatím to tedy neplánuji. Jinak jsem rád, že na tom nejsem takto sám. Jinak - je také lepší si vše udělat sám, člověk není na nikom závislí a pokud udělá něco špatně ví, že za to může jen on sám.

[2]: Já jí taky miluji, celé to album. :) Jo, jo křivda přesně tak to také cítím.

[3]: Já taky (skoro) nemám problém přiznat. Pokud vím, že jsem udělal vážně chybu je na místě omluvit se to je samozřejmě, ale jinak.. si stojí za svým.

[4]: Přesně. Takové to "Promiň" je o ničem - to ani není omluva jen slovo.. opravdová omluva je o něčem jiném.

6 flow flow | Web | 12. prosince 2014 v 18:34 | Reagovat

Já taky. Nenávidím, když se s někým hádám, nebo tak, nebo prostě něco udělám. Neomlouvám se ani rodičům, je mi to proti srsti(říká se to tak, ne:D?) , ale potom si to strašně vyčítám. Holt jsem blbá, a vidím to tak, že když se omluvím, budu vypadat ještě blběji, ale ono tomu tak není. Fakt nesnáším své vlastnosti, a tvrdohlavost.

7 Lany Lany | Web | 12. prosince 2014 v 19:11 | Reagovat

Tiež sa nerada osravedlňujem. je mi to trochu nepríjemné, pretože niekedy viem, že pravdu mám ja, ale už to všetko chcem ukončiť, tak sa jednoducho ospravedlním, a celá vec je zažehnaná. Medzi výnimky však môžem zaradiť prípady, ked' mi je to úprimne ľúto, vtedy sa nemusím vnucovať do ospravedlnenia. :-)

8 faun faun | Web | 12. prosince 2014 v 19:41 | Reagovat

Mám opačný problém, se kterým se snažím bojovat, ale ne vždy svůj boj vyhraju. Omlouvám se skoro pořád, dokonce i za věci, které jsem neudělala. Provinile se cítím kvůli každé kravině a tak občas zaperlím, i když Dan postrčí loktem hrnek ze stolu a já se omlouvám, protože je mi to líto a mám pocit, že kdyby se mnou nemluvil, nestalo by se to. Dost lidí se ohání zvěrokruhem a znameními, já jako lev opravdu nepůsobím vůdčím dojmem, ačkoli na tom makám jak mourovatá, sama sebe si zkouším vážit i za maličkosti, ale holt, 20 let každodenního ponižování je asi už někde zakořeněno. Ale rvu se s tím, každý den. Prostě... dělám na tom :-)

9 Zdebra Zdebra | Web | 13. prosince 2014 v 13:45 | Reagovat

Taky se nerada omlouvám. Nebo spíš většinou nevím, jak to formulovat. A když omylem do někoho cizího šťouchnu v davu nebo někde, tak řeknu "Pardon". A když mně se někdo "omluví" slovem "sorry", tak mě to urazí (pokud to není v zahraničí).
To škrcení musel být hroznej zážitek. Na mě se zas často házel sníh, a proto jsem se vždycky vyhýbala všelijakýmu koulování. Vadilo mi to. A pak mi začaly vadit všelijaké vybíjené.
Ale za to hodně pořád za něco děkuju. Pořád nám ve školce říkali, že máme děkovat, tak vždycky děkuju za všechno. A každýho známýho zdravím (pokud ho poznám, protože v dnešní době na dědině je hodně přistěhovalců a jednou někoho nepozdravím, a už se rozhlašuje, že nezdravím, a přitom to bylo jen jednou u cizího člověka; pak pozdravím někoho cizího, a blbě na mě hledí).

10 Janča Janča | E-mail | Web | 16. prosince 2014 v 19:47 | Reagovat

Ou, tak to byl pěkný parchant ten v první třídě. Dost jsem se zasmála při tom, kdy bys mu nejradši ukousnul ten prst :D a vůbec se ti nedivím. Já jsem se jednou takhle v první třídě předváděla s holkama, která z nás je vyšší, jako první jsem vylezla na lavici, přišla učitelka a dala mi poznámku. Vůbec jsem to ale neřešila, protože to nebylo nic hrozného (a v tvém případě to zase nebyla tvoje chyba), takže jsem to hezky rodičům vysvětlila a dál byl klid.
Jinak nejsi sám, kdo se nerad omlouvá. Když mám pravdu já a ví to i ten druhý, tak se neomluvím ani náhodou, když si jen myslím, že mám pravdu, taky se většinou neomluvím a když vím, že pravdu nemám, omluvím se jen zřídkakdy. Kdybych ale provedla něco špatného, to bych se omluvit zvládla. Kvůli blbostem tím však plýtvat nebudu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama