kdyby měl hudební podkres.. něžně a pak divoce, anděl & dáběl.. doporučuji všem. )
Cause I got big deals and I got little things"
Dáváte přednost knihám nebo elektronické čtečce?
| Kniha, to je moje |
| Elektronické čtečce |
| Vlastním obojí, ale radši mám knihy |
| Vlastním obojí, ale radši mám čtečku |
| Nečtu vůbec |
Tu písničku miluju! To jen pro začátek :D
Já neumím odpouštět ani omlouvat se, i když bych se omluvit měla, protože řeknu něco špatně nebo nemám pravdu, je to pro mě křivda!
Také se nerada omlouvám, ale jestliže jsem si jistá, že je chyba na mé straně, nemám problém ji přiznat.
Já se neomlouvám ze stejného důvodu - není to moje chyba. Když si uvědomím, že je, tak je mi to ale stejně zatěžko. Myslím, že lidé se obecně moc neomlouvají. Promiň - hloupá fráze a nic víc. Jen výjimečně někdo něčeho lituje natolik, aby se upřímně šel omluvit.
Taky moc neodpouštím. Když se mi ten člověk upřímně omluví - OK. Ale stejně budu prostě už vždycky vědět, že udělal tohle a řekl zase tamto.
Omluvy jsou prostě něco, co neumím vyjádřit ani díky tomu odpustit..., úplně.
[1]: Jo to byl myslím článek na starém blogu, který je pasé. No možné je, že o ní budu ještě psát v budoucnu až budu mít zase potřebu se vypsat, ale zatím to tedy neplánuji. Jinak jsem rád, že na tom nejsem takto sám. Jinak - je také lepší si vše udělat sám, člověk není na nikom závislí a pokud udělá něco špatně ví, že za to může jen on sám.
[2]: Já jí taky miluji, celé to album. :) Jo, jo křivda přesně tak to také cítím.
[3]: Já taky (skoro) nemám problém přiznat. Pokud vím, že jsem udělal vážně chybu je na místě omluvit se to je samozřejmě, ale jinak.. si stojí za svým.
[4]: Přesně. Takové to "Promiň" je o ničem - to ani není omluva jen slovo.. opravdová omluva je o něčem jiném.
Já taky. Nenávidím, když se s někým hádám, nebo tak, nebo prostě něco udělám. Neomlouvám se ani rodičům, je mi to proti srsti(říká se to tak, ne:D?) , ale potom si to strašně vyčítám. Holt jsem blbá, a vidím to tak, že když se omluvím, budu vypadat ještě blběji, ale ono tomu tak není. Fakt nesnáším své vlastnosti, a tvrdohlavost.
Tiež sa nerada osravedlňujem. je mi to trochu nepríjemné, pretože niekedy viem, že pravdu mám ja, ale už to všetko chcem ukončiť, tak sa jednoducho ospravedlním, a celá vec je zažehnaná. Medzi výnimky však môžem zaradiť prípady, ked' mi je to úprimne ľúto, vtedy sa nemusím vnucovať do ospravedlnenia. :-)
Mám opačný problém, se kterým se snažím bojovat, ale ne vždy svůj boj vyhraju. Omlouvám se skoro pořád, dokonce i za věci, které jsem neudělala. Provinile se cítím kvůli každé kravině a tak občas zaperlím, i když Dan postrčí loktem hrnek ze stolu a já se omlouvám, protože je mi to líto a mám pocit, že kdyby se mnou nemluvil, nestalo by se to. Dost lidí se ohání zvěrokruhem a znameními, já jako lev opravdu nepůsobím vůdčím dojmem, ačkoli na tom makám jak mourovatá, sama sebe si zkouším vážit i za maličkosti, ale holt, 20 let každodenního ponižování je asi už někde zakořeněno. Ale rvu se s tím, každý den. Prostě... dělám na tom :-)
Taky se nerada omlouvám. Nebo spíš většinou nevím, jak to formulovat. A když omylem do někoho cizího šťouchnu v davu nebo někde, tak řeknu "Pardon". A když mně se někdo "omluví" slovem "sorry", tak mě to urazí (pokud to není v zahraničí).
To škrcení musel být hroznej zážitek. Na mě se zas často házel sníh, a proto jsem se vždycky vyhýbala všelijakýmu koulování. Vadilo mi to. A pak mi začaly vadit všelijaké vybíjené.
Ale za to hodně pořád za něco děkuju. Pořád nám ve školce říkali, že máme děkovat, tak vždycky děkuju za všechno. A každýho známýho zdravím (pokud ho poznám, protože v dnešní době na dědině je hodně přistěhovalců a jednou někoho nepozdravím, a už se rozhlašuje, že nezdravím, a přitom to bylo jen jednou u cizího člověka; pak pozdravím někoho cizího, a blbě na mě hledí).
Ou, tak to byl pěkný parchant ten v první třídě. Dost jsem se zasmála při tom, kdy bys mu nejradši ukousnul ten prst :D a vůbec se ti nedivím. Já jsem se jednou takhle v první třídě předváděla s holkama, která z nás je vyšší, jako první jsem vylezla na lavici, přišla učitelka a dala mi poznámku. Vůbec jsem to ale neřešila, protože to nebylo nic hrozného (a v tvém případě to zase nebyla tvoje chyba), takže jsem to hezky rodičům vysvětlila a dál byl klid.
Jinak nejsi sám, kdo se nerad omlouvá. Když mám pravdu já a ví to i ten druhý, tak se neomluvím ani náhodou, když si jen myslím, že mám pravdu, taky se většinou neomluvím a když vím, že pravdu nemám, omluvím se jen zřídkakdy. Kdybych ale provedla něco špatného, to bych se omluvit zvládla. Kvůli blbostem tím však plýtvat nebudu.
No, jsme na tom hodně podobně. Jsem šíleně tvrdohlavá a ani jako malá čtyřletá jsem se nikdy nehodlala omluvit. Přišlo mi to buď za a) trapné nebo jsem doopravdy neměla za co (nebo jsem o tom byla přesvědčená). Ale já jsem nebyla ochotná ani poprosit! :D Radši jsem si všechno udělala sama.
Je dobré stát si za svým názorem, člověk se pak nenechá zmanipulovat k různým kravinám, kterých by potom mohl litovat.
Mám dojem, že o té kamarádce už jsi psal. Nevybavím si v jakém to bylo článku... nevadí.
Mimochodem ta písnička je vážně moc dobrá. :)