Všechny barvy šikany

11. listopadu 2014 v 10:34 | MaddyHarry |  Explicit
Téma šikana by se nemělo v žádném případě ignorovat. Je pravdou, že články na toto téma jsou - nevím - zvláštní(?). Je to asi dané tím, že jde o vážné, všemi znalé téma na které ale není nejjednodušší psát.

A tak na to nechci jít odborně. Odborných článků na toto téma si na internetu můžete najít určitě stovky. Články expertů, kteří mají tunu rad, tipů a na vše chytrou radu, a kteří to sice všichni myslí dobře, ale zkušenosti s tím třeba nemají... a to se mi na tom moc nelíbí. Člověk, co s tím moc zkušeností nemá k tomu sice může mít hodně co říct, ale rozhodně neví jak se člověk v této situaci cítí a co se děje v jeho hlavě.



Kdo by mohl o šikaně vědět víc než člověk, který si to opravdu prožil do sytosti?

Aby tento článek byl trochu osobní a přidal jsem mu na puncu rozhodl jsem se, že Vás teď zahrnu svou osobní zkušeností. Nikdy předtím jsem nechtěl psát článek na toto téma i přesto, že jsem to všechno zažil a mám tedy, co k tomu říct. Ale nechtěl jsem. Nechtěl jsem tento článek nikdy napsat protože jsem nikdy nechtěl vzbuzovat dojem lítosti. Samozřejmě člověk, co je šikanován slova útěchy rád uvítá na druhou stranu si to ale nepřeji. Vždy jsem si myslel, že článek na toto téma bude vyznívat jako výkřik a touha po vzbuzení lítosti i když to tak není. Ale uvědomil jsem si, že o tom musím napsat právě proto, že mám ty zkušenosti. Kdo jiný by o tom měl napsat? Asi ne člověk, který celý den sedí doma u počítače a jen si představuje jaké to asi je být šikanován - určitě ne. Pokud už má tedy čtenář číst o této zkušenosti, mělo by to být od člověka, co to všechno zná.

Do dnešního dne nevím proč jsem byl obětí šikany všude kam jsem se hnul - asi jsem v očích ostatních vzbuzoval snadný terč, kterého jsem se nemohl zbavit ač jsem se snažil sebevíc.

Nemohu říct, že by jsem byl terčem šikany již od první třídy, ale to je diskutabilní protože jsem to v té době nevnímal tak intenzivně jako později v mém životě. Navíc spolužáci v prvních třídách nevnímali vše kolem sebe. Všichni se starali jen o sebe a o své kamarády - o tu svou partu. Občas se objevily komentáře k mé osobě, ale to nebylo nic tak vážného aby mi to - kromě pár špatných minut - dlouhodobě dělalo vrásky na čele. To vše přišlo později v mém životě.

Být (ať už otevřeným či uzavřeným) homosexuálem není zrovna nejlepší. Ovšem musím poznamenat, že nejen homosexualita je důvodem k šikaně! Ovšem toto je část článku o mě. Nikdy jsem otevřeně neřekl, že jsem gay. Nejsem zženštilí, nejsem šampónek - i když to jsou i někteří heterosexuálové -, nejsem extravagantní. Jsem uzavřený introvert - to jest pravda.

Tři roky z posledních pěti let na škole bylo asi tou nejhorší částí v mém životě.

Takže na začátku těchto pěti let jsem nastoupil na novou školu. První půl rok jsem se rozkoukával stejně jako všichni kolem mě, ale pak to začalo. Ostatní asi po čase vycítili mou slabost. Šikana se projevila v celé své kráse - a to jsem nevěděl, že šikana teprve pomalu nabírala na síle. A ačkoliv jsem byl občas (dvakrát třikrát za den) urážený spolužáky, kteří si ze mě dělali srandu věděl jsem, že nikoho jiného nemám a vše jsem přešel s úsměvem na tváři. Radši jsem byl šikanovaný a v nějaké společnosti než abych riskoval ztrátu skupiny se kterou jsem se "kamarádil". O přestávkách jsem tedy byl s lidmi, kteří mě uráželi a já věděl - stejně jako oni - že mezi ně nepatřím, ale není jiná možnost, než tam zůstat. Když se na to zpětně podívám byl jsem hloupí, ale teď už s tím nic nenadělám.

Vše vyvrcholilo ve třetím roce. Druhým rokem se šikana stala rutinní záležitostí. Lidé už věděli, co si mohou dovolit i to, že rozhodně nepůjdu žalovat - protože žalovat jsem nikdy nechtěl ať byla šikana jakákoliv. Nemám rád, když někdo žaluje a nechtěl jsem to dělat. Navíc nalijme si šálek čisté vody - nálepka žalobníčka by mi také moc nepomohla. Možná se teď asi ptáte proč jsem to neignoroval. Ignoroval. Ale nepomohlo to.

Jenže ve třetím roce se vyskytla chyba...

Po dvou letech šikany na škole jsem třetí rok už trávil sám - popravě jak vzpomínám už od poloviny druhého roku. Od ostatních jsem začal utíkat. Během přestávek jsem byl sám většinou schovaný v knihovně kam moc lidí nechodilo. Každé ráno jsem byl sám v ústraní, přišel do třídy a pak se zase vytratil na své osamocené místo. Chtěl jsem být sám. Samota mě sice ničila, ale byla lepší než to všechno ostatní.

Byly dny, které mi dávaly opravdu zabrat. Ze školy jsem se vracel ve špatné náladě, ale jakmile jsem ten den opustil školu a šel domů nasadil jsem masku. Z venku jsem vypadal jako každý druhý student - znuděný školou ale jinak v dobré náladě s úsměvem pro který jsem nešel moc daleko. Nechtěl jsem aby rodiče věděli, že se něco děje. Nechtěl jsem aby to řešili. Takže doma jsem byl v pohodě. "Co bylo ve škole?" "Ale fajn....". Masku jsem sundaval jen na pět minut ve svém pokoji, když jsem se převlékal a z očí mi začaly téct slzy. A nebo také když jsem brečel do polštáře před spaním. Ty jsem hned otřel, nasadil si masku usměvavého studenta a dělal, že je vše v naprostém pořádku.

Není tedy asi ani moc překvapivé, že jsem si za ty roky školu moc nezamiloval. Do školy jsem chodil jen protože jsem nechtěl mít potíže s vysvětlováním proč tam nechodím. Nechodil jsem za školu - protože jsem byl (a tedy stále jsem) dobře vychovaný. Prostě jsem tam jen chodil s odporem. Věděl jsem, že jakmile tam vejdu nebude se dít nic hezkého. Cestou po chodbě si vyslechnu pár blbostí od hlupáků, které musím ještě nějaký ten rok snášet. Bál jsem se v okolí spolužáků cokoliv říct vyjádřit se - cokoliv - protože jsem si myslel (a věděl), že to bude hned obráceno proti mě. Když jsem byl ve třídě a musel jsem na něco odpovědět cítil jsem na sobě oči všech přítomných, a věděl jsem, že když špatně odpovím budou si o tom následující přestávku povídat.

Jenže ve třetím roce se vyskytla ona chyba...

A to když před hodinou na chodbě jedna z učitelek slyšela, že se do mě ostatní pouští a mají pro mě opravdu povedené přezdívky. Ale to jsem se dozvěděl až později protože mi paní učitelka scénu neudělala. Místo toho zašla za paní psycholožkou, kterou jsme na škole měli a která si mě poté pozvala k sobě.

Seděl jsem tam. V její kanceláři a už nebylo jiné cesty. Věděla, že jsem šikanovaný - proč zpochybňovat to, co slyšela jedna z učitelek. Musel jsem jít s pravdou ven a vlastně poprvé sundat svou masku. Ačkoliv nerad řekl jsem popravdě, že se něco děje. Přiznám se, že mi spadl kámen ze srdce ačkoliv jsem se bál následků, které na sebe nenechali moc dlouho čekat.

Přesně proto jsem nikdy nikomu nechtěl za žádné okolnosti říct, že jsem byl šikanovaný.

Netrvalo to dlouho a jak školní psycholožka, tak má třídní i zástupkyně začali celou tuto situaci řešit. Nehorší asi bylo to, že mě šikanovali i lidé od kterých by to moc lidí nečekalo, takže mluvit s učitelkou o tom, že jeden z jejích oblíbenců je schopný šikany je trochu těžké. Postupně si začínali volat jednoho po druhém na kobereček, a později se na mě všichni koukali jako na toho, kdo žaloval. Bylo mi to už fuk. Po třech letech si mě všichni přestali všímat a to ticho a ignorace bylo stokrát lepší jak ty hnusné každodenní komentáře. Aspoň na moment. Než ke mě začali ostatní chodit a vyptávat se a konfrontovat mě - Co jsi to řekl? Kdo já? Vím, že jsi to na mě řekl ty!

Byl na tom psychicky tak hrozně, že jsem si dokonce myslel, že by bylo lepší kdybych snad ani nežil. Lepší pro mě.

Přemýšlel jsem o sebevraždě? Odpověď je jednoduchá - ano. Myslel jsem na to jaký šok by to pro ostatní asi byl. Představoval jsem si tyto temné představy - jak na mě ostatní myslí, zda si to dávají za vinu. Ale to byly jen hloupé představy.

Ale jak vidíte neudělal jsem to. Sedím tady za klávesnicí a píšu tento článek. Abych pravdu přiznal věděl jsem hluboko uvnitř, že sebevraždy schopný ani nejsem - nechtěl jsem to udělat své rodině. Možná kdybych byl sirotek... ale já jím nejsem a pomyšlení na mou rodinu mi nedovolilo nic víc než si občas udělat šrám na ruce - ne žádné řezání fuj. Trestal jsem sám sebe.

Nevím jak jinak bych to mohl ještě popsat. Tohle se nedá poznat - snad jen, že jsem narazil na své dno. Bylo mi prostě hrozně. Deprese byly na dením pořádku, ale nedával jsem je najevo. Slzy jsem hned utřel a černé myšlenky jsem vymazal z hlavy.

Musím přiznat, že byla doba, kdy jsem byl opravdu naštvaný jak na učitelku tak i na psycholožku. Vlastně na všechny kdo se to snažili řešit a vlastně pomoct mi. Protože tím jak se snažili vše vyřešit, všem domluvit a vše uklidnit tak jen rozvířili prah všude kolem. Najednou jsem byl jak na horské dráze. Nic nebylo jak si učitelé asi představovali. Ale po silné bouřce se mračna uklidnila a nakonec vše zalilo slunce - v rámci možností.

Nakonec ale vyšlo slunce.
V mém případě jsem přežil onen třetí rok v opravdovém ústraní. Následující rok už bylo vše pomalu ale jistě jinak. Všichni kolem (konečně) dospěli a přestali si mě všímat. Já jsem si našel novou perfektní partu lidí se kterými přátelím dodnes.

Musím přiznat, že jsem rád, že se to vše odehrálo. Že to jedna z učitelek zaslechla a nenechala si to pro sebe. Jsem za to rád! I přesto, že to odstartovalo asi nejhorší rok v mém životě. Jistě to vše na mě zanechalo jizvy, které už nikdy nezmizí - ale jsou mou součástí. Ano vzpomínky na to stále trochu bolí, ale život jde dál a i já jsem šel dál.


Takže, co vlastně mohu závěrem říct?
Pokud to čte někdo kdo je šikanovaný mohu Ti jedině doporučit aby jsi se svěřil/a se svým problémem někomu komu důvěřuješ. Nakonec je to dost osvobozující. Pravdou je - jak si můžete přečíst u mě - následky byly docela divoké a stálo mě to hodně sil, ale nakonec se to v dobré otočilo. Navíc má divoká zkušenost nemusí být pravidlem, že? Pokud to budeš chtít říct promysli si jak to uděláš, co řekneš a i jak by jsi to asi chtěl řešit - vždy můžeš říct svůj názor. Je jasné, že pokud to učitelé začnou řešit nebude vše hned dokonalé, ale časem se hladina uklidní, vlny zmizí a tobě bude líp. I když to bude chtít sílu a odvahu - stojí to za to.

Pokud nechceš nemusíš to říkat učitelům. Ale měj někoho - nejlepší kamarádku, kamaráda, přítele atp. - komu se můžeš vyzpovídat, komu můžeš říct pravdu a trochu to ze sebe setřást. Někoho kdo tě nabije pozitivní energií.

A Vám ostatním radím aby jste si všímali svého okolí. Ne všichni kdo se na Vás usmívá a říkají Vám, že se mají dobře či fajn se tak opravdu cítí. A pokud se nikoho neptáte jak se mají tak s tím začněte. Z vlastní zkušenosti Vím, že když se mne někdo zeptal jak se mám (ano sice jsem zalhal a řekl, že se mám fajn) měl jsem radost, že si mě vůbec někdo všiml aniž by mi chtěl říct, jak hrozný účes mám nebo, že vypadá jak idiot. Takže to můj den udělalo o něco hezčí.

*Blogeři starající se o Téma Týdne mi doufám odpustí, že jsem tento článek do tématu týdne zařadil, ačkoliv není o mých prvních blogerských krůčcích. Myslím si jen, že by se tento článek měl dostat do širšího okruhu lidí. Protože jestli si ho přečtě aspoň jeden člověk, co si prochází tím čem jsem si procházel já a pomůže mu tento článek najít odvahu budu jedině rád.

Udělala mě ta zkušenost silnějším? Já nevím co to se mnou udělalo. Možná v jistých směrech silnější jsem. Člověk si asi musí sáhnout na své dno aby vlastně, kde to dno je a jak se tam už znovu nevrátit.
Tak a teď možná chápete proč jsem jaký jsem. Proč před realitou utíkám, proč jsem introvert uzavřený doma a proč mám rád humor - velkou dávku kousavého humoru. A proč, že se ten článek jmenuje 'Všechny barvy šikany'? Já sám nevím prostě mě to napadlo. :) Úsměv a je to.
- MaddyHarry
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Yasminn Yasminn | E-mail | Web | 11. listopadu 2014 v 11:52 | Reagovat

Díky za tenhle článek. Myslím, že téma šikany je poslední dobou opět tabu, nikde se o ní nemluví a přitom se to děje úplně běžně.

Já jsem taky byla šikanovaná, na základce asi tři roky. Tedy nejvíc tři roky, pak se to zklidnilo, ale až do devítky jsem si rozhodně s nikým nerozuměla, neměla jsem ve škole ani jednoho kamaráda a byl to pro mě očistec. Ale zas je pravda, že já tak zhruba vím, proč jsem šikanovaná byla a myslím, že ta chyba byla u mě... Také jsem přemýšlela o sebevraždě. U mě do toho ale hrálo ještě domácí násilí (otec bil matku) a to, že jsem byla sexuálně zneužívaná.

Ale zase mám pocit, že mi to hodně i dalo.. Nemáš ten pocit? Rány tvarují a já "díky" šikaně začala přemýšlet o jiných a důležitých věcech. Také jsem se naučila empatii. A naučila jsem se snášet nevoli, bojovat za svou hrdost a nedávat tak velkou váhu tomu, že si o mně lidé kolem nemyslí nic pěkného... -A tyhle vlastnosti se v dnešním šíleným světě dost hodí.

A vzalo mi to taky hodně.. Dodnes nevěřím lidem. Nemám v osobním životě ani jednoho kamaráda, i když vím, že někteří lidé by se se mnou bavili rádi, prostě toho nejsem schopna. Můj jediný kamarád na světě je na internetu a já mám hrozný strach se s ním sejít, i když mu důvěřuji jako nikdy nikomu jinému...
Samozřejmě mám i problémy na střední, tam šikanovaná nejsem, lidi se se mnou pokouší normálně bavit, když potřebuju opsat úkol, klidně mi to dají, ale nedokážu se s nima bavit, mluvit o něčem jiném, než "Co jsme dělali minulou hodinu?" a "Máš úkol?", pořád se dívám do země a klepu se, aby po mně nikdo nic nechtěl a na nic se neptal..

Ale neměnila bych. Bez prožité bolesti bych teď nebyla tou, kterou jsem...

2 anyshablogger anyshablogger | E-mail | Web | 11. listopadu 2014 v 11:52 | Reagovat

Zajímavý článek. Na začátku, kde jsi popisoval šikanu týkající se tebe, bylo mi to opravdu líto. Jsem ráda že se někdo tímhle tématem zaobírá...Moc pěkné :)

3 Kika Kika | E-mail | Web | 11. listopadu 2014 v 21:38 | Reagovat

Přečetla jsem to jedním dechem, ale musím říct, že jsem se s šikanou nikdy nesetkala (nebo jsem neměla dostatečně otevřené oči), takže ani nevím co na to napsat. Lidi a děcka zvlášť jsou opravdu svině. Oni tu slabost asi vycítí. Ten rok, kdy se to řešilo, to si ani nedovedu představit a jsem ráda, že teď už o tom mluvíš jen jako o zkušenosti..

4 Janča Janča | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 14:10 | Reagovat

Vždycky je mi strašně líto šikanovaných dětí/lidí. Musí to být opravdu hrozné a asi nikdo z nás, nešikanovaných, si to nedokáže představit, ale můžeme se o to alespoň pokusit a proto bychom neměli nechávat ostatní, aby někoho šikanovali. U tebe to ještě skončilo alespoň dobře, ale jiné to může úplně zničit, nebo dokonce spáchají tu zmiňovanou sebevraždu. Já ale být šikanována, tak bych se asi bála to někomu říct, takže nevím, jestli to někomu pomůže. Protože potom může přijít právě ta vlna, kdy tě budou všichni nenávidět za to, že žaluješ a může tě to zničit úplně. Což ale očividně naštěstí není ve všech případech, nebo to časem ustane. Jsem ráda, že ses z toho dostal!

5 Ronnie Ronnie | 19. listopadu 2014 v 18:20 | Reagovat

Přemýšlela jsem, co k tomuto článku a šikaně obecně napsat a snad jen, že: Lidé, co si prošli šikanou to neměli lehké během ní a ani po ní. Vlastně je celkem paradox, že k tomu, aby se člověk cítil mizerně, většinou přispěje několik lidí (nebo klidně jeden) a když se z toho člověk chce dostat, musí sám (i když mu ostatní pomáhají, je to nakonec na něm).

6 Marillee Marillee | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 12:20 | Reagovat

Tedá, z jednoho holčičího filmu si kladu na srdce takový rozumný citát: "lepší být nula bez přátel, než mít přátele, co mě tajně nenávidí." Šikanou jsem si sice neprošla, ale nikdy jsem nebyla moc oblíbená, spíš takovej outsider, kterej vyčníval na prvním stupni hlavně svým dobrým vychováním. (Chleba pro mě) Můj bŕacha byl obětí šikany a dokázal dokonce zamaskovat monokl na obličeji... I když ho pak prozradily migrény, nechtěl to řešit.

7 Ina Ina | Web | 25. listopadu 2014 v 12:44 | Reagovat

Neříkám, že jsem vždycky byla ve škole vyloženě neoblíbená, ale protože mám několik kilo navíc, tak si mě za to občas dobírali. Deprese mám už snad od pradávna (ty ale souvisejí s osobním životem) a jednou jsem měla období jich plné. Bylo to ještě na základce a kluci si vymysleli vtípek. Nacpali mi snickersku do penálu a pak se mi posmívali a ještě několik měsíců mi říkali "hovno v penále". Protože jsem v tu chvíli měla starostí dost, nevydržela jsem to a zhroutila se. Pak mě třídní poslala k dětské psycholožce, ale jelikož mám ten stejný problém - jsem introvert - nedokázala jsem sní ani o ničem mluvit. Celkově se nemůžu na nikoho obrátit, protože nikomu nedůvěřuju (jen asi dvěma nebo třem lidem).
Nejhorší šikanou pro mě asi byla práce. Byla jsem ráda, že ji mám, ale nakonec se 7 měsíců, které jsem tam nějaký způsobem přežila, staly hororem. Šikana ze strany zaměstnavatele je snad ještě horší. Věčně jsem čekala na peníze, všechno bylo špatně a s úsměvem na rtech mě využíval k soukromým účelům a tak na denním pořádku bylo (krom mé práce, která byla ve smlouvě) dojít s košem, vyluxovat, umýt záchod, dojít na úřady zařizovat jeho osobní věci, anebo... napsat přítelkyni referát. Přišlo mi to docela už jako vrchol drzosti, ale protože to byl šéf, musela jsem být zticha a prostě sklapnout paty a udělat, co chtěl. Pak mi vyčítal, že nestíhám vlastní práci apod, nakonec mě nařkli ještě z dalších blbostí a téměř jsme skončili u soudu. Bála jsem se, že jej vyhrají do doby, než jsem zjistila, že udělali takový přešlap, že bych ho vyhrála já. Nebyla jsem ale na to dostatečně silná, abych se po těch všech měsících psychického trápení a týrání odhodlala postavit do soudní síně, a tak jsme přistoupili na dohodu.
Dneska je to půl roku od toho, co jsem tam skončila a pořád mi není dobře. Bojím se podívat na cizí lidi, jsem věčně nervózní, co zase přijde, nedokážu si sehnat novou práci, nevím co si vymyslet na úřadě za výmluvu, proč jsem si žádnou nenašla, ani nedokážu zvednout telefon a zavolat nějakému psychologovi, či terapeutovi, protože se prostě bojím a ne jednou jsem měla pocit, že už jsem prostě blázen.

8 K. Blue Crow K. Blue Crow | Web | 25. listopadu 2014 v 13:15 | Reagovat

tak neskutečně tě chápu, souhlasím, soucítím...děkuju.

9 nethien nethien | 25. listopadu 2014 v 13:32 | Reagovat

Jako bys mi mluvil z duše. Na základce jsem byla taktéž šikanována, jenže teď, pár let poté, mě kolikrát napadlo jestli jsem to nezveličovala. Nedokážu posoudit jestli to bylo tak strašné opravdu nebo ne, ale časem jsem si "zvykla".
Jenže když mí tyrani tehdy připsali na svůj seznam mou kámošku, najednou ze mě apatie vůči mým problémům spadla a začala jsem ji chránit. Řešila jsem to s učitelkami, jenže ty nic nevyřešily, tak jsem ji aspoň podporovala a snažila se tyrany držet od ní dál.
Přežily jsme to a teď když se potkáme a přijde na to řeč, tak na ně jen nadáváme :)

10 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 14:12 | Reagovat

No, smutné. Stává se...

11 Aniya Aniya | Web | 25. listopadu 2014 v 14:16 | Reagovat

Ve školce jsem byla taková odstrkovaná, nepamatuju si co přesně říkali, ale v tom předškolním věku už zapojovali i nepřátelské poznámky. Na prvním stupni to bylo podobné, ale potom jsem jim ukázala že se nenechám a přestali. Je hrozné jaké jsou lidi někdy stvůry a co se v nich probudí, když vidí slabšího. Nedovedu si představit co bych na tvém místě dělala, obdivuju tě že jsi to zvládal..

12 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 25. listopadu 2014 v 14:33 | Reagovat

Na zdravce i někteří také dali docela slušně poznat, zač je tmavé pleti loket.  Jsi velice statečný, že po letech píšeš o své dost bolestné zkušenosti. Vytáhl jsi kostlivce ze skříně a pomáháš tím druhým. Jak jsi napsal, i kdyby si to přečetl jeden jediný člověk, kterému jsi tím otevřel oči, má to smysl.

13 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 25. listopadu 2014 v 16:21 | Reagovat

Všimla jsem si, že s tímto tématem se tu objevuje čím dál víc článků. Je to jedině dobře, protože šikana má mnoho tváří a čím víc jich člověk pozná, tím jen lépe.
On se člověk nemůže nějak preventivně bránit, ono to prostě přijde a pak už se to veze. Taky znám a co se týče zásahu školy, ne vždy to končí šťastně. Ale ten konec jsem měla podobný jako ty. Prostě si mě přestali všímat a já si našla skupinku lidí mimo školu. Vlastně poslední rok na základce jsem byla nejšťastnější ;)

14 Steeve X Steeve X | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 17:36 | Reagovat

Prvně gratuluju k výběru na titulku - určitě ti to pomůže rozjet nový blog! Život je holt někdy horská dráha :)

Jsem rád, že tvůj příběh má i dobrý konec, že jsi se ze všech těch stínů dostal víceméně ve zdraví. Takovýhle přístup tě dozajista změní, jak píšeš a jak z toho vyvstává... musíš se ale ptát jen sám sebe, jak dobře to je :)

15 Arnë Arnë | Web | 25. listopadu 2014 v 20:10 | Reagovat

Nedokážu posoudit, zda by se to 'kvalifikovalo' jako šikana, ale pro mě to tak bylo. Ani vlastně nevím, kdy to začalo, pamatuju si jen poslední dva roky totálního 'odstřižení' od jakékoliv komunikace a když už se mnou někdo mluvil, tak to jenom pro to, že něco potřeboval, nebo se do mě chtěl strefovat. Večer mě přepadaly černé myšlenky, i na ten skok z toho 4. patra mě napadl, ale neudělala jsem to ze stejného důvodu - rodina.
Pak se mi stal úraz (o prázdninách) a já zameškala něco, kolem dvou měsíců školy, učitelé i rodiče se dohodli, že budu opakovat ročník a zaplať pán bůh za to. Jelikož jsem se dostala do úžasné třídy, kde mám ještě skvělejší přátele a přestože nevycházím se všemi, celkově kolektiv je v té třídě úplně něco jiného. :))

16 surpan surpan | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 21:43 | Reagovat

Nedočetl jsem se, zdali se jednalo o psychický tlak, nebo docházelo i k násilí? U nás na základce byla skupinka čtyř frajírků, co si vybírali právě menší a slabší jedince, nejlépe po jednom v přesile proti 4. Boj byl marný. Když jsem se bránil, jeden dostal slušně, ale pak se to obrátilo proti mě a šli po mě všichni. Hrdinové. Trvalo to asi 4 roky. Pomohla až střední škola.
Učitelé o tom taky věděli, ale nedělo se vůbec nic.
Ale to už je dávno za mnou a stejně jak píšeš ty, udělalo mě to mnohem silnějším a střední pak byla dokonalá.
Jinak co si nemůžu odpustit je pochvala designu tvého blogu. Klobouk dolů, tohle se hodně povedlo...

17 Nosferatu Psiren, NEblahé paměti Nosferatu Psiren, NEblahé paměti | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 22:07 | Reagovat

Je dobré, že jsi tento článek napsal. Velmi dobré, protože o takových věcech se příliš nemluví. Ale mělo by. Není nic přínosnějšího než poznatek člověka s osobní zkušeností.
Nezažila jsem šikanu takového rozsahu. Jen na druhém stupni ZŠ jsem měla "kamarádku", která byla svině a zlá. Jenže nikdo jiný se se mnou nebavil. Oproti ostatním jsem byla zaostalá , dětinská, ošklivá a nemoderně oblečená. Fyzicky by si nic nedovolili, ale byla jsem duševně prostě slabý kus. Na judu mě také neměli rádi. Byla jsem z toho už zoufalá, pak přišla střední, já se kopla do prdele a všechno bylo jinak.

18 blog-proti-sikane blog-proti-sikane | Web | 26. listopadu 2014 v 18:06 | Reagovat

Ahoj, umístila jsem link na tvůj článek na svůj blog: blog-proti-sikane.blog.cz
Nacházejí se tam nejrůznější rady jak pro jedince, tak pro kolektivy, návrhy na opatření do škol apod.

19 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 27. listopadu 2014 v 15:56 | Reagovat

Děkuji Vám všem za vaše názory, hezké osobní i povzbuzující komentáře a podělení se o své vlastní zkušenosti. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama