
Kdo by mohl o šikaně vědět víc než člověk, který si to opravdu prožil do sytosti? Aby tento článek byl trochu osobní a přidal jsem mu na puncu rozhodl jsem se, že Vás teď zahrnu svou osobní zkušeností. Nikdy předtím jsem nechtěl psát článek na toto téma i přesto, že jsem to všechno zažil a mám tedy, co k tomu říct. Ale nechtěl jsem. Nechtěl jsem tento článek nikdy napsat protože jsem nikdy nechtěl vzbuzovat dojem lítosti. Samozřejmě člověk, co je šikanován slova útěchy rád uvítá na druhou stranu si to ale nepřeji. Vždy jsem si myslel, že článek na toto téma bude vyznívat jako výkřik a touha po vzbuzení lítosti i když to tak není. Ale uvědomil jsem si, že o tom musím napsat právě proto, že mám ty zkušenosti. Kdo jiný by o tom měl napsat? Asi ne člověk, který celý den sedí doma u počítače a jen si představuje jaké to asi je být šikanován - určitě ne. Pokud už má tedy čtenář číst o této zkušenosti, mělo by to být od člověka, co to všechno zná. Do dnešního dne nevím proč jsem byl obětí šikany všude kam jsem se hnul - asi jsem v očích ostatních vzbuzoval snadný terč, kterého jsem se nemohl zbavit ač jsem se snažil sebevíc. Nemohu říct, že by jsem byl terčem šikany již od první třídy, ale to je diskutabilní protože jsem to v té době nevnímal tak intenzivně jako později v mém životě. Navíc spolužáci v prvních třídách nevnímali vše kolem sebe. Všichni se starali jen o sebe a o své kamarády - o tu svou partu. Občas se objevily komentáře k mé osobě, ale to nebylo nic tak vážného aby mi to - kromě pár špatných minut - dlouhodobě dělalo vrásky na čele. To vše přišlo později v mém životě. Být (ať už otevřeným či uzavřeným) homosexuálem není zrovna nejlepší. Ovšem musím poznamenat, že nejen homosexualita je důvodem k šikaně! Ovšem toto je část článku o mě. Nikdy jsem otevřeně neřekl, že jsem gay. Nejsem zženštilí, nejsem šampónek - i když to jsou i někteří heterosexuálové -, nejsem extravagantní. Jsem uzavřený introvert - to jest pravda. Tři roky z posledních pěti let na škole bylo asi tou nejhorší částí v mém životě. Takže na začátku těchto pěti let jsem nastoupil na novou školu. První půl rok jsem se rozkoukával stejně jako všichni kolem mě, ale pak to začalo. Ostatní asi po čase vycítili mou slabost. Šikana se projevila v celé své kráse - a to jsem nevěděl, že šikana teprve pomalu nabírala na síle. A ačkoliv jsem byl občas (dvakrát třikrát za den) urážený spolužáky, kteří si ze mě dělali srandu věděl jsem, že nikoho jiného nemám a vše jsem přešel s úsměvem na tváři. Radši jsem byl šikanovaný a v nějaké společnosti než abych riskoval ztrátu skupiny se kterou jsem se "kamarádil". O přestávkách jsem tedy byl s lidmi, kteří mě uráželi a já věděl - stejně jako oni - že mezi ně nepatřím, ale není jiná možnost, než tam zůstat. Když se na to zpětně podívám byl jsem hloupí, ale teď už s tím nic nenadělám. Vše vyvrcholilo ve třetím roce. Druhým rokem se šikana stala rutinní záležitostí. Lidé už věděli, co si mohou dovolit i to, že rozhodně nepůjdu žalovat - protože žalovat jsem nikdy nechtěl ať byla šikana jakákoliv. Nemám rád, když někdo žaluje a nechtěl jsem to dělat. Navíc nalijme si šálek čisté vody - nálepka žalobníčka by mi také moc nepomohla. Možná se teď asi ptáte proč jsem to neignoroval. Ignoroval. Ale nepomohlo to. Jenže ve třetím roce se vyskytla chyba... Po dvou letech šikany na škole jsem třetí rok už trávil sám - popravě jak vzpomínám už od poloviny druhého roku. Od ostatních jsem začal utíkat. Během přestávek jsem byl sám většinou schovaný v knihovně kam moc lidí nechodilo. Každé ráno jsem byl sám v ústraní, přišel do třídy a pak se zase vytratil na své osamocené místo. Chtěl jsem být sám. Samota mě sice ničila, ale byla lepší než to všechno ostatní. Byly dny, které mi dávaly opravdu zabrat. Ze školy jsem se vracel ve špatné náladě, ale jakmile jsem ten den opustil školu a šel domů nasadil jsem masku. Z venku jsem vypadal jako každý druhý student - znuděný školou ale jinak v dobré náladě s úsměvem pro který jsem nešel moc daleko. Nechtěl jsem aby rodiče věděli, že se něco děje. Nechtěl jsem aby to řešili. Takže doma jsem byl v pohodě. "Co bylo ve škole?" "Ale fajn....". Masku jsem sundaval jen na pět minut ve svém pokoji, když jsem se převlékal a z očí mi začaly téct slzy. A nebo také když jsem brečel do polštáře před spaním. Ty jsem hned otřel, nasadil si masku usměvavého studenta a dělal, že je vše v naprostém pořádku. Není tedy asi ani moc překvapivé, že jsem si za ty roky školu moc nezamiloval. Do školy jsem chodil jen protože jsem nechtěl mít potíže s vysvětlováním proč tam nechodím. Nechodil jsem za školu - protože jsem byl (a tedy stále jsem) dobře vychovaný. Prostě jsem tam jen chodil s odporem. Věděl jsem, že jakmile tam vejdu nebude se dít nic hezkého. Cestou po chodbě si vyslechnu pár blbostí od hlupáků, které musím ještě nějaký ten rok snášet. Bál jsem se v okolí spolužáků cokoliv říct vyjádřit se - cokoliv - protože jsem si myslel (a věděl), že to bude hned obráceno proti mě. Když jsem byl ve třídě a musel jsem na něco odpovědět cítil jsem na sobě oči všech přítomných, a věděl jsem, že když špatně odpovím budou si o tom následující přestávku povídat. Jenže ve třetím roce se vyskytla ona chyba... A to když před hodinou na chodbě jedna z učitelek slyšela, že se do mě ostatní pouští a mají pro mě opravdu povedené přezdívky. Ale to jsem se dozvěděl až později protože mi paní učitelka scénu neudělala. Místo toho zašla za paní psycholožkou, kterou jsme na škole měli a která si mě poté pozvala k sobě. Seděl jsem tam. V její kanceláři a už nebylo jiné cesty. Věděla, že jsem šikanovaný - proč zpochybňovat to, co slyšela jedna z učitelek. Musel jsem jít s pravdou ven a vlastně poprvé sundat svou masku. Ačkoliv nerad řekl jsem popravdě, že se něco děje. Přiznám se, že mi spadl kámen ze srdce ačkoliv jsem se bál následků, které na sebe nenechali moc dlouho čekat. Přesně proto jsem nikdy nikomu nechtěl za žádné okolnosti říct, že jsem byl šikanovaný. Netrvalo to dlouho a jak školní psycholožka, tak má třídní i zástupkyně začali celou tuto situaci řešit. Nehorší asi bylo to, že mě šikanovali i lidé od kterých by to moc lidí nečekalo, takže mluvit s učitelkou o tom, že jeden z jejích oblíbenců je schopný šikany je trochu těžké. Postupně si začínali volat jednoho po druhém na kobereček, a později se na mě všichni koukali jako na toho, kdo žaloval. Bylo mi to už fuk. Po třech letech si mě všichni přestali všímat a to ticho a ignorace bylo stokrát lepší jak ty hnusné každodenní komentáře. Aspoň na moment. Než ke mě začali ostatní chodit a vyptávat se a konfrontovat mě - Co jsi to řekl? Kdo já? Vím, že jsi to na mě řekl ty! Byl na tom psychicky tak hrozně, že jsem si dokonce myslel, že by bylo lepší kdybych snad ani nežil. Lepší pro mě. Přemýšlel jsem o sebevraždě? Odpověď je jednoduchá - ano. Myslel jsem na to jaký šok by to pro ostatní asi byl. Představoval jsem si tyto temné představy - jak na mě ostatní myslí, zda si to dávají za vinu. Ale to byly jen hloupé představy. Ale jak vidíte neudělal jsem to. Sedím tady za klávesnicí a píšu tento článek. Abych pravdu přiznal věděl jsem hluboko uvnitř, že sebevraždy schopný ani nejsem - nechtěl jsem to udělat své rodině. Možná kdybych byl sirotek... ale já jím nejsem a pomyšlení na mou rodinu mi nedovolilo nic víc než si občas udělat šrám na ruce - ne žádné řezání fuj. Trestal jsem sám sebe. Nevím jak jinak bych to mohl ještě popsat. Tohle se nedá poznat - snad jen, že jsem narazil na své dno. Bylo mi prostě hrozně. Deprese byly na dením pořádku, ale nedával jsem je najevo. Slzy jsem hned utřel a černé myšlenky jsem vymazal z hlavy. Musím přiznat, že byla doba, kdy jsem byl opravdu naštvaný jak na učitelku tak i na psycholožku. Vlastně na všechny kdo se to snažili řešit a vlastně pomoct mi. Protože tím jak se snažili vše vyřešit, všem domluvit a vše uklidnit tak jen rozvířili prah všude kolem. Najednou jsem byl jak na horské dráze. Nic nebylo jak si učitelé asi představovali. Ale po silné bouřce se mračna uklidnila a nakonec vše zalilo slunce - v rámci možností. Nakonec ale vyšlo slunce. V mém případě jsem přežil onen třetí rok v opravdovém ústraní. Následující rok už bylo vše pomalu ale jistě jinak. Všichni kolem (konečně) dospěli a přestali si mě všímat. Já jsem si našel novou perfektní partu lidí se kterými přátelím dodnes. Musím přiznat, že jsem rád, že se to vše odehrálo. Že to jedna z učitelek zaslechla a nenechala si to pro sebe. Jsem za to rád! I přesto, že to odstartovalo asi nejhorší rok v mém životě. Jistě to vše na mě zanechalo jizvy, které už nikdy nezmizí - ale jsou mou součástí. Ano vzpomínky na to stále trochu bolí, ale život jde dál a i já jsem šel dál. |
Tak a teď možná chápete proč jsem jaký jsem. Proč před realitou utíkám, proč jsem introvert uzavřený doma a proč mám rád humor - velkou dávku kousavého humoru. A proč, že se ten článek jmenuje 'Všechny barvy šikany'? Já sám nevím prostě mě to napadlo. :) Úsměv a je to.

Díky za tenhle článek. Myslím, že téma šikany je poslední dobou opět tabu, nikde se o ní nemluví a přitom se to děje úplně běžně.
Já jsem taky byla šikanovaná, na základce asi tři roky. Tedy nejvíc tři roky, pak se to zklidnilo, ale až do devítky jsem si rozhodně s nikým nerozuměla, neměla jsem ve škole ani jednoho kamaráda a byl to pro mě očistec. Ale zas je pravda, že já tak zhruba vím, proč jsem šikanovaná byla a myslím, že ta chyba byla u mě... Také jsem přemýšlela o sebevraždě. U mě do toho ale hrálo ještě domácí násilí (otec bil matku) a to, že jsem byla sexuálně zneužívaná.
Ale zase mám pocit, že mi to hodně i dalo.. Nemáš ten pocit? Rány tvarují a já "díky" šikaně začala přemýšlet o jiných a důležitých věcech. Také jsem se naučila empatii. A naučila jsem se snášet nevoli, bojovat za svou hrdost a nedávat tak velkou váhu tomu, že si o mně lidé kolem nemyslí nic pěkného... -A tyhle vlastnosti se v dnešním šíleným světě dost hodí.
A vzalo mi to taky hodně.. Dodnes nevěřím lidem. Nemám v osobním životě ani jednoho kamaráda, i když vím, že někteří lidé by se se mnou bavili rádi, prostě toho nejsem schopna. Můj jediný kamarád na světě je na internetu a já mám hrozný strach se s ním sejít, i když mu důvěřuji jako nikdy nikomu jinému...
Samozřejmě mám i problémy na střední, tam šikanovaná nejsem, lidi se se mnou pokouší normálně bavit, když potřebuju opsat úkol, klidně mi to dají, ale nedokážu se s nima bavit, mluvit o něčem jiném, než "Co jsme dělali minulou hodinu?" a "Máš úkol?", pořád se dívám do země a klepu se, aby po mně nikdo nic nechtěl a na nic se neptal..
Ale neměnila bych. Bez prožité bolesti bych teď nebyla tou, kterou jsem...