Odstíny neúspěchu

30. listopadu 2014 v 12:15 | MaddyHarry |  Weekly Topic
Existuje jedna otázka, kterou opravdu nemám rád. Otázka na kterou se mě ptali ve škole rok co rok, otázka na kterou neznám odpověď. Ta otázka zní: "Čím chceš být." Neměl jsem tuto otázku nikdy rád. Vybavuji si ty chvíle, kdy se paní učitelka všech studentů ve třídě jednom po druhém ptala, co chceme dělat až vyrosteme. Nikdy jsem nevěděl, co na tuto otázku odpovědět, a tak jsem poslouchal, co říkají všichni kolem v naději, že budu moci něco opakovat a nebo, že nebudu jediný, kdo odpoví "Já nevím." Takže zatím co po třídě lítala různá zaměstnání od veterinářů a doktorů přes spisovatele až k malířům uvědomil jsem si, že já prostě nevím. Nevím.



Před rokem na jedné přednášce jsem se dozvěděl, že je to vlastně v pořádku. Ano odpověděl jsem, že nevím a dostalo se mi poprvé rozumné odpovědi. Namísto "To už by jsi měl vědět" my bylo řečeno, že lidský mozek si uvědomí, co chce dělat nejpozději v pětadvacátém roku života. Řečeno jednoduše. Prostě člověk jako já, který neví, co chce dělat (protože samozřejmě jsou lidé, co vědí co budou dělat třeba v devatenácti) se nemusí bát protože mozek ještě vstřebává všechny možnosti a teprve kolem pětadvacátého věku života si uvědomí, co by se mu chtělo dělat. Je pravdou, že je mi 22 let a dnes už tak trochu vím jakým směrem se vydat - rozhodně to vím víc než jsem věděl před rokem. Má odpověď na otázku "Čím chceš být?" by sice zněla "Já nevím," ale už bych k tomu uměl přidat směr jakým se chci vydat - a to je dobré vědět.

Takže pokud tento článek čte někdo komu je 20 let, nebo 21 let jako mne před rokem a stále neví, co od života chce a jakým směrem se vydat tak buďte v klidu - když to pomalu přichází ke mě, přijde to i k Vám. Je pravda, že můj mozek dělá teprve asi 20% loadingu, ale víte jak se to říká - pomalu ale jistě. Pokud tento článek čte někdo nad pětadvacet let a stále neví, kým a čím chce být... tak to nevím ani já. Možná, že za pár let budu jedním z Vás. Ale vážně, ono to jednoho dne přijde. Pak už to chce jen se vydat tím směrem.

Myslel jsem si (a možná si to stále myslím), že život je plný neúspěchů. Určitě. Určitě mne na mé cestě čeká spoustu neúspěchů než se mi dostane kladného přijetí a to ve všem - jak v mé pracovní kariéře, tak i v mém osobním životě. Tohle měl být původně článek o neúspěchu o všem možném od práce přes školu až po lásku. Jenže já si nechci zase stěžovat v depresivním článku. Takže z toho je jen napůl depresivní článek, co?

Naše učitelka, musím se o tuto historku podělit, nám jednou pomáhala vyplnit papír (už si nepamatuji na co to bylo) ve kterém byla mimo jiné i otázka, "Čím chcete být?". Teď si představte mou učitelku (musím Vám jí přiblížit), která má už asi jen pět let do penze. Učitelka historie - takže zná za ty roky biografii o Hitlerovi, Stalinovi a dalších skrz na skrz z paměti -, učitelka, která má Váš respekt jen se na ní podíváte a ze které máte strach. Takže její odpověď na otázku "Čím chcete být?" byla - plyšákem, koho to zajímá. Musím ale podkotknout, že ačkoliv tato učitelka na suplu nebo na chodbě budila respekt, jakmile jste byli v její třídě - a to já měl to štěstí - měli jste její pozornost, respektovala studenty, pomáhala jak jen mohla a o všem se s ní dalo bavit - otevřená diskuse, každý měl právo na to říct svůj názor. Tak a tím tento článek za končím. Chci být plyšákem.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zdebra Zdebra | Web | 30. listopadu 2014 v 14:27 | Reagovat

To mi připomíná mě. Pamatuju si, že ve druhé třídě v prvouce jsme měli něco napsat na téma: Čím chci být a proč. To poslední slovo je vždycky ještě horší než ty první tři, protože na první tři můžu něco jen plácnout, ale vysvětlit to, to už je horší. Tak jsem řekla, že chci být prodavačkou, protože si vydělá hodně peněz. Teď se tomu jen směju, když vím, že to není tak jednoduché, i když prodavačka nejsem. A tehdy jsem to myslela tak, že bych nakupovala a prodávala. Ne že bych seděla někde u pokladny, ale tomu se dneska říká pokladní... a to bych nemohla dělat, když se tam požaduje nějaká rychlost, a já na rychlost nejsem.
A vždycky, když mě napadne něco, co by mě bavilo, tak za týden už si tím nejsem jistá. A už mě nebaví furt lidem vysvětlovat, proč nemám práci. Najít nějaké místo je jen jedna věc. To, aby mě přijali, je věc druhá, což je horší, když mě cizí člověk nezná. Ale to už odbočuju, a je to moc osobní. Možná je ale lepší, že to píšu sem, než k sobě na blog, kde si to může přečíst někdo známej. Takže se omlouvám, že jsem se tak rozepsala.
A ještě jedna otázka, co mi vadí: "Kde se vidíte za x let?" - z toho mám skoro noční můru, když to po pracovní stránce nevím. A to je mi 24...
Myslím, že nějakou takovou učitelku měl každej. Taky jsem měla pár učitelek nebo učitelů, kterých se všichni báli, ale jinak byli v pohodě a dobře se poslouchali.

2 maya maya | Web | 30. listopadu 2014 v 15:06 | Reagovat

V článku celkem poznávám sebe. Sice jsem mladší a teprve chodím na gympl (ano, na to místo, kam většinou zamíří lidi, kteří nevědí na kterou střední mají jít). Přesto se tato otázka pořád opakuje, nejen ze strany učitelů, ale i přátel a okolí. Jenže, když se odpoví "Ještě nevím", skoro se podívají na vás skrz prsty, což by se dalo ještě překousnout. Nejhorší na tom je, že vám začnou vnucovat vlastní zájmy nebo spíš nesplněné sny, čím se chtěli stát. Což je na to nejhorší a hlavě unavující. Každý chtěl být někým, ale ať to nevnucuje druhému, který se na to očividně nehodí.
Jinak článek potěšil :), že v to člověk není sám

3 soul-underground soul-underground | Web | 30. listopadu 2014 v 15:46 | Reagovat

Já jsem to nevěděl do svých 19-ti, těď už to vím. Přeju hodně štěstí k nalezení správného směru!

4 Girl with a boater Girl with a boater | Web | 30. listopadu 2014 v 15:46 | Reagovat

Zdá se mi ne fér, že se člověk v patnácti musí udělat rozhodnutí, které mu může úplně zničit život. Je neuvěřitelně těžké vybrat si - když víte, že za pár měsíců budete chtít dělat úplně něco jiného.
Život je ale plný těchto rozhodnutí. Stále nevím - a asi ani nikdy vědět nebudu - jestli je lepší vrhnout se do nich po hlavě, nebo se pečlivě rozmýšlet.
Souhlasím, chci být plyšákem. :)

5 Jana Jana | E-mail | Web | 30. listopadu 2014 v 16:48 | Reagovat

Odmalička jsem chtěla léčit žirafy nebo učit děti v Africe... Veterinu jsem opustila z nedostatku peněz ... Na učitelství pracuji :) Jinak mám doma alespoň psy z Afriky :) Je hodně špatné, že mladí lidé nevědí, co chtějí... Měly by se více podporovat zájmové kroužky pro děti.

6 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 30. listopadu 2014 v 18:25 | Reagovat

[1]: Jo to proč je také hrozné. Nevím co by chtěli slyšet. Pokud člověk jistě neví, co chce dělat, nemůže ani říct proč to chce dělat. A to s tím "Kde se vidíte za x let." To jsme probírali a musím říct, že nejlepší odpovědí na tuto otázku - pokud jde tedy o pracovní pohovor je prý - "u této společnosti. Mám vplánu zde zůstat a pomalu si vypracovat svou cestu a kariéru na lepší pozici.." nebo něco v tomto smyslu. Ale, co se osobního života tedy týče tak... kde se chci vidět třeba za pět let? Já nevím, ale asi ne tam kde sedím teď. :D (Píšu si poznámku: za pět let, touto dobou nebudu sledovat TV z křesla ale z gauče.) :D

[2]: To jo, to jsou pak lidi, co si kompenzují svůj "neúspěch" tím, že se snaží nabádat všechny kolem k tomu jejich snu.

[3]: To ti závidím. Mě se to teprve začíná v hlavě rovnat a rýsovat - ale už to má své obrysy tak snad snad. :)

[4]: Lepší je vrhat se po hlavě, ať člověk nelituje, na druhou stranu... musí si ten člověk být jistý, že se někam vrhat chce aby ho to bavilo.

[5]: Podpora kroužků by v dnešní internetové době... no to chce hodně silnou kuráž a trpělivost. A štěstí. Ale tak rozhodně to chce poskytování informací, co všechno tam venku je na výběr. Pokud člověk nebude mít spoustu možností nebude vědět co dělat.

7 Doma Doma | Web | 30. listopadu 2014 v 19:03 | Reagovat

Chtěl bych být medvídkem a z výkladní skřině koukat se ven ... Tudy tády dá
:D
Zítra je mi 21 a vím čím chci být, jupí :D

8 Marillee Marillee | E-mail | Web | 30. listopadu 2014 v 19:22 | Reagovat

:D Ten závěr... Já si pamatuju jak jsem byla ve 2. třídě smutná z toho, že skoro všechny holky chtěly už tehdá jít na práva, já jediná jsem chtěla na medicínu... Nojono, právničinu nemám ráda už odmala, zůstalo mi to doteď. Ale ani medicína mi nezůstala a ačkoliv jsem si vybrala jako VŠ FTVS-fyzioterapii, tak furt váhám, jestli to opravdu chci dělat.

9 Miss Psycho Miss Psycho | Web | 30. listopadu 2014 v 21:28 | Reagovat

plyšáci majú smutný osud. Dôkazom je Rudolf sob s červeným nosom 2
ja mám 14 a touto otázkou s zoberám až nezdravo veľa. Mám rovesníkov ktorý už majú presne rozhodnuté čo chcú robiť a spm z toho proste nervózna. Ale očividne mám ešte času dosť :D

10 Kika Kika | E-mail | Web | 30. listopadu 2014 v 22:26 | Reagovat

o.O. tak to jsem namydlená, za chvíli mi bude 26, ale je pravda, že už trochu vím co chci ale zdaleka si tím nejsem jistá (ale to nebude věkem ale ženským pohlavím :D)

článek se mi strašně moc líbí a budu rebelka (a ač vybírám to nejlepší co bylo napsáno na toto téma týdne za středu, tak si tento článek dovolím zařadit taky - článek s výběrem na adrese: tema-tydne.blog.cz vyjde v pondělí.)

11 CuMelKaa CuMelKaa | Web | 30. listopadu 2014 v 22:40 | Reagovat

Hej to sem cela ja...:D taky se me kazdy pta co chcu delat, vsichni kolem me vi co chcou delat.. a ja si rpipadam fakt jako pako, co tu je uplne zbytecne..naprosto entusim co ybch chtela nebo mela delat...:D a nekdy jsme z toho opravdu zoufala, sjem rada ze nejsem sama kdo na tom takto je...celkem me clanek potesil =) ?D takze mam vlastne jeste pet let na to aby se memu mozku rozlo a neco vydedukoval jako prijatelnou alternativu :D no to jsem zvedava kam dodju...je to celkem naprd ze to zjistim za vyjdu vysokou a treba mi dojde ze sem byla uplne na spatnem miste..:D

12 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 30. listopadu 2014 v 22:41 | Reagovat

[10]: Ani nevíš jak jsem rád, že se objevil někdo starší jak 25 let a neví, co chce dělat. :D A samozřejmě děkuji za zařazení do výběru! :) To mě těší.

[9]: Pamatuj, že všeho moc škodí. Neboj ono to pomalu přijde. :)

[8]: To je asi na tom to nejtěžší, že člověk se rozhodne a pak váhá zda je to to co chce dělat.

[7]: Tady má někdo dobrou náladu, ale také bych měl, kdybych měl mít narozeniny a k tomu věděl, co chci dělat. Všechno nejlepší. :))

13 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 30. listopadu 2014 v 22:47 | Reagovat

[11]: I to se může stát. Je spousta lidí, co studují něco, co je pak nebaví, ale tak když už to mají vystudované... nedá se s tím moc dělat. Já jsem rád, že jsem díky tomuto článku zjistil, že na tom nejsem takhle sám. :) Ačkoliv je to smutné...

14 stuprum stuprum | Web | 1. prosince 2014 v 0:16 | Reagovat

Nejlepší je být nezaměstnaným alkáčem. Ale není to pro každého. :)

15 Tai Todd Tai Todd | Web | 1. prosince 2014 v 9:51 | Reagovat

Mě když se jako malé zeptali čím chci být, tak jsem prý odvětila, že já pracovat nebudu, že budu, jako tatínek, chodit do bankomatu pro peníze :D Taky jsem nikdy nějak nedokázala na tuhle otázku odpovědět a odpovědi ve stylu že bych to už měla vědět, jsem fakt nesnášela a vadí mi do teď. Málo kdo opravdu je tím, čím chtěl být, pracovat se holt musí, takže stojím za barem, což nebyla mí vysněná práce, nejspíš proto, že jsem ji nikdy neměla. Nevím, čím chci být a nějak mě netrápí, že na to neumím odpovědět. Ale být plyšák by bylo fajn, i když u nás doma by to znamenalo trávit život na skříni, aby na mě nedosáhl náš pes :D

16 Steeve X Steeve X | E-mail | Web | 1. prosince 2014 v 11:00 | Reagovat

Jo, to je moc dobrá aspirace. Taková motivující... plyšák :D :D

Jasně že to nikdy nemůžeš předem vědět. To jsou jenom spíš takový předškolní cvičení pro alibistický děti a učitelky :)

Je fajn počkat si, ale musíš vědět, kdy už bylo dost a kdy je opravdu třeba se rozhodnout. možná je to těžké, ale důležité :)

17 Zdebra Zdebra | Web | 1. prosince 2014 v 14:30 | Reagovat

[6]: taky jsme něco takovýho probírali, ale nějak si nepamatuju univerzální odpověď. Jen si pamatuju, že není vhodné říkat něco v tom smyslu, že se vidím živá.
A podle mě ty kroužky jsou hodně důležité. Já jsem nikdy do žádnýho (pokud nepočítám jeden rok sportovní a jeden rok němčinu) nechodila, a štve mě to, protože jsem vždycky byla umělecky založená, jenže mě nikdo v ničem nepodporoval, abych se zdokonalovala, takže pak dělám hodně věcí, ale žádnou pořádně. Teda aspoň z mýho pohledu si to myslím, že to není pořádně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama